Honza Vojtíšek

V roce 2012 proplul kiny český mysteriózní horror Tomáše Houšky Labyrint, posbíral ne moc lichotivé reakce a komentáře a pak zase hezky zmizel. Tím by to pro mnohé mohlo být vyřízeno. Já ten film dosud neviděl, setkal jsem se však s ním z trochu jiné strany – peripetie jeho vzniku, situací, za jakých vznikal, jeho samotný osud a současný stav praktického nebytí, mě zasáhly a otřásly mnou natolik, že jsem v minulém čísle nadnesl, že bych o tom mohl napsat článek. Abych pravdu řekl, Labyrint a to, co jsem o něm vyslechl na loňském Bloody Xmas festu mi nedalo spát natolik, že jsem se nakonec rozhodl ho přece jen napsat. Protože on to není JEN příběh jednoho filmu, on to vlastně stejně tak dobře může být příběh jednoho žánru v české kinematografii.

Tomáš Houška (*1964) k filmu tíhl již od mládí, dostal se k němu z vlastní vůle a rozhodnutí, ale až ve velmi zralém věku. "Lehce po čtyřicítce jsem začínal tam, kde jsou studenti FAMU někde v pětadvaceti." Nejvýrazněji asi když do scénáře přepsal vlastní román, podle nějž Tomáš Vorel natočil Gympl. Rozepsaných a rozdělaných věcí měl a má Houška povícero, druhou výraznou stopou v prachu kinematografie se však stal právě jeho autorský Labyrint.

Šel do něj s jasnou představou lehce old schoolového horrorového dramatu s trochou mystiky ("která je takovou scénaristickou falší"), plného napětí, strachu, vřískajících polonahých děv, krve a tvrdé muziky. Tedy do čisté béčkové žánrovky. Která možná bude trochu více thriller, ale pořád to bude maso.

Scénář byl napsán, cíle vytyčeny, jasných a neotřesitelných vizí a představ plná hlava. Domluveny dvě skladby doom metalových Silent Stream of Godless Elegy. Herci, včetně exotické Mary Coronado, se slétali jak včely na ocucaný bonbon. V nadšení a jako součást jakéhosi úletu Houška oslovil Lucku Vondráčkovou, jejíž hlavní role je přesným a až takřka dokonalým protikladem jí samotné a toho, jak je obecně Lucka vnímána. Tedy trochu sobecká, trochu fanatická a sebestředná, celkově dost protivná holka. S níž to navíc neskončí moc dobře, což nejen každý milovník žánru jistě ocení. No jen nezapírejte, že vás např. poslední okamžiky Paris Hilton v House of Wax (2005) nepotěšily. "Řekl jsem jí: budeš tam běhat polonahá a pak tě tam zabijem a jí se to hrozně líbilo, že to jde zcela proti jejímu proudu." Lucka na své první střetnutí s horrorovým žánrem nadšeně kývla a Houška si dodnes spolupráci s ní nemůže vynachválit: "(...) byla jeden z nejfajnovějších členů štábu a i v největším masakru přetažení a stresu udržela pohodu, za což ji obdivuji, protože to je holka do nepohody." To však ještě nevěděl, že o ní, respektive o její postavení ve filmu, bude muset svést ještě jeden, marný, boj. Ale o tom později, abychom nenarušili chronologii našeho příběhu.

Tohle všechno můžete mít, ale pro natočení dobrého horroru vám to bude stejně k ničemu. Protože musíte sehnat ještě to, o co jde až na prvním místě. Tedy peníze. A s tím přichází ta sranda. Nebo horror. Záleží, z jaké strany a pozice na to nahlížíte. Tomáš Houška má již jasno.

Slyšte jeho teorii a typologii financování českého filmu.

V české kinematografii nic jako sponzor neexistuje. To je jen nesprávná a falešná představa. Sponzor je totiž milovník filmu, který dá do filmu peníze a nečeká, že se mu nutně musí vrátit zpět. To se tak může dít např. na amatérské a kamarádské úrovni karvinské Horrorwatch paura galérky, kdy jsem na natáčení Očí starého kostelníka dokonce i já přispěl snad až zanedbatelnou částkou a nijak neočekával, že se mi to někdy nějak vrátí (a dodnes se tak nestalo). Ale ne v profesionálním filmu. Tam totiž existují buď investoři, kteří vrazí prachy jen tam, kde si moc dobře spočítají, že se jim se ziskem vrátí, a nebo inzerenti, kteří vám sice něco dají, ale očekávají product placement (to je takové to obtěžující ve filmech, co se čeští filmaři pořád ne a ne naučit dělat tak, aby se z toho nezvedal kufr) a výrazné zviditelnění ve filmu. Díky tomu má podobná čistě žánrová a ještě k tomu okrajová záležitost již z principu problém. Není určena pro masové publikum, což se u nás rovná takřka ortelu smrti. Investora pro podobný film seženete jen velmi obtížně, protože investice nejásají návratovostí. Product placement v horroru? Na to má Houška krásnou odpověď, která si zaslouží citaci: "To jako že na naše krásný auta bude stříkat krev a potečou střeva?" Přesto se pár inzerentů našlo, hlavně díky entuziasmu marketingových šéfů daných firem. Našel se dokonce i nějaký ten producent. Takže hurá na zdánlivě a na první pohled nejzábavnější část výroby. Na natáčení.

Ideální čas na malou vsuvku: "Jestliže do toho producent mluví, a je to člověk, který něco o filmu ví, má to rád a je s tím režisérem na jedné vlně, že si řeknou, tohle chceme prostě dělat a ten producent občas vlastně dělá i roli dramaturga, to je fajn. Protože člověk potřebuje korekci a nějakou reflexi. Blbé ale je, když do toho vleze inženýr ekonom, který ví, jak se vydělávají peníze a teď začne vysvětlovat jak to bude fungovat, protože on žije tím světem, kde se vydělávají prachy a myslí si, že díky tomu rozumí, jak se dělá dobrý film."

Točit se začalo s naprosto hraničním rozpočtem. Muselo se tedy točit rychle. A začaly první problémy. K Houškově cti je třeba dodat, že uznává, že za řadu z nich si může sám špatným rozhodnutím v daný okamžik nebo tím, že "včas nepraštil do stolu a nepočínal si více despoticky." Za kamerou měl původně stát Marek Jícha, poměrně velký hračička a experimentátor. Asi dodnes Houška lituje rozhodnutí být první v ČR, kdo natočí film tehdejší novinkou - RED kamerou. To je takový velký a těžký krám, naprosto nevhodný pro natáčení v úzkých a stísněných prostorách stok, katakomb a podzemních štol, kde se natáčela výrazná část filmu, kterému pořád docházejí baterie, musí se neustále vyměňovat zaplněný harddisk, po každém vyměnění se kamera musí restartovat, což pár (desítek) minut trvá a hlavně se dost přehřívá, takže se musí pořád chladit. Takže místo aby se peníze investovaly jinam, musel se platit zvlášť (nejeden) člověk, který kolem kamery neustále poskakoval s ledem. Navíc, z různých důvodů, které pro náplň článku nejsou důležité, Jícha z projektu dva týdny před samotným natáčením vypadl a na jeho místo nastoupil narychlo sehnaný Martin Matiášek. Který vlastně spadl doprostřed projektu a se samotnou kamerou se musel seznamovat za ostrého pochodu během natáčení. Zdá se, že výsada být u nás první, kdo s touto kamerou natáčel film, stála hodně potu, úsilí a nervů. Jak se ale říká, všechno zlé je pro něco dobré, peklo s RED kamerou kromě komplikací, potíží a neuspokojivému prvenství Houškovi přineslo i jedno poučení, které v dnešní technickou dokonalostí posedlé době zní pro upřednosťnovatele obsahu před formou, skoro až jako balsám na uši, a já osobně jsem rád, že to někdo řekl nahlas: "Film se, samozřejmě, dá dělat strašně dokonalou a precizní technikou. Ono to není dvakrát dražší, než kdyby se to točilo HDVéčkem, ono je to dvacetkrát dražší. Je to opravdu nesmysl. Je daleko lepší mít dvakrát tolik natáčecích dní a dovolit si jiný věci a věnovat se tomu příběhu."

Takže se v podzemí točilo s těžkou a nemotornou kamerou. Na detailní pohyblivé záběry z ruky z blízka, které podobné prostředí takřka vyžaduje a vybízí k nim, se rychle muselo zapomenout, točilo se většinou ze stativu bez pohybu. Hlavně díky tomu natáčení nabralo obrovský skluz. Natáčení v podzemí se stalo peklem. Jeden jediný záběr si vyžádal někdy i několik hodin. Realitu nadšení z natáčení nahradila únava. Všichni se stali otroky supertechniky. Houška se snažil zachraňovat seškrtáním celé jedné dějové linie o níž si myslel, že v příběhu chybět nebude. Při střihu pak došlo ke zjištění, že samozřejmě chybí.

Všechno se začalo komplikovat, prodražovat a zpomalovat. Dostavovala se nervozita. Kameraman Houšku uklidňoval, že přece nemůže panikařit, ale musí se starat o kvalitní záběry. "Chceš točit Buňuela nebo Trošku?" Houška přiznává, že podlehl. "Ale měl jsem říct: Kurva, jasně, že Trošku, děláme čistou žánrovku, žádné umění!" A tak se natočily záběry do filmu Buňuela, ale natočilo se jich tak málo, že se z toho nakonec poskládal(a) sotva Troška. Možná to zní zjednodušeně, ale podle Houšky by si člověk měl trvale hlídat své ego a když jde jednou točit béčko za pár šupů, neměl by se nechat oblbnout představou Českých lvů.

Když se dotočilo, nebylo to kompletní. Natočeny byly pouze 2/3 záběrů, kterých bylo potřeba. Chyběla spousta detailů a z ruky točených záběrů. Hotový byl prakticky jen strohý popis situací, ne však jejich atmosféra. Prostě to nefungovalo a nemohlo fungovat. A to už se točilo dráž, než bylo původně s produkcí domluveno, strach, zda zbude něco na postprodukci se stal nepříjemnou realitou.

Houškovi nezbylo nic jiného, než jít za investorem vyžebrat ještě nějaké finance ná pár dalších dní natáčení. Místo toho však investor z celého projektu odstoupil a po Houškovi požadoval navrácení všech dosud protočených peněz, což bylo bratru něco málo přes 8 milionů.

Ideální místo na druhou malou lehce odbočující vsuvku: "Když se za Labyrintem ohlédnu zpátky, mám vlastně pocit, že jsme během prvního dne obhlídek ve znojemském podzemí někde naštvali nějakého poltergeista a on nám to pak dával pořádně sežrat. Kolem toho filmu se dělo tolik věcí, které ani nemůžu moc racionálně vysvětlit. Měli jsme třeba na Barrandově v jedné škole uložené dekorace a spoustu různých věcí. Jedné noci tam někdo ze zdi a z trubek serval topení a všechny věci zničil a rozmetal po místnosti. Asi jako kdyby jste do té místnosti pustili nasraného nosorožce. Nad ránem mi zavolali policajti, tak jsem tam jel řešit tu spoušť s vytopenou místností a oblaky páry linoucích se z oken. Stál jsem tam a čvachtal po kotníky v horké vodě po celé místnosti s pláčem na krajíčku a přemýšlel o tom kdo a proč. A celé je to cesta zase zpět k poltergeistovi. Rozumějte: ta místnost byla při mém příchodu zamčená, v prvním patře. Tam se nikdo nemohl jen tak dostat. A takových situací bylo více, byť pokaždé v jiné oblasti. Racionálně vzato úplná pitomost. Anebo přijmete fakt, že je za tím poltergeist."

Takže místo nějakého výsledku měl Houška jen prakticky nepoužitelný nehotový film, žádné finance a ještě navíc mnohamilionový dluh. Je třeba psát, že se všechno na nějakou dobu zastavilo a zaseklo? Houška nakonec našel producenty, kteří na sebe vzali jak jeho finanční závazek vůči předcházejícímu investorovi, tak finanční záštitu nad dotočením a postprodukcí celého filmu. Ovšem ne, že by to dělali z nějakého entuziasmu a nadšení. Jako protihodnotu dostali práva k filmu, čímž Tomáš Houška prakticky ztratil poslední vliv na původně jeho film.

Po několika měsících se tak konečně přistoupilo k dotáčkám. Navazovat na náhle a nenadále přerušenou práci asi není žádný med. Obzvláště, když se k tomu přidají další problémy. Ukázalo se totiž, že nový producent má o filmu naprosto jinou představu. A jelikož producent, vlastní-li navíc práva k filmu, je šéf, muselo být, k ještě větší škodě pro film samotný, samozřejmě po jeho. Producent tedy výrazně zasáhl do dotáček. Natočila se spousta jiných a nových scén, které se později zase s velkou slávou vyhazovaly, neboť z již tak nesourodého filmu dělaly spíše crazy komedii. Nakonec byla sestříhána snad pátá verze, která šla do kin.

Byla to však čistě producentská verze, "v níž je úplně jiná hudba, než jsem chtěl já, kde je asi 10 minut záběrů, které jsem v tom filmu nechtěl a pořád nechci a kde chybí pár záběrů, které bych tam chtěl, ale které jsme nedotočili ani v dotáčce." Do filmu se s notným přispěním producentů odkudsi vloudilo romantické melodrama dvou hlavních postav, které tam překáží a naopak se z něj vytratila "syrovost stříkající krve za řevu přebuzených kytar." Film se pak posunul pryč z toho čistého žánru někam do šedivé mlhy nevýrazného mainstreamu. Houškovy původní představy a vize nejen, že nebyly naplněny, ale až násilně potlačeny, překrouceny a znehodnoceny. Jak již Houška sám naznačil, samozřejmě, že i on mohl v okamžiku, kdy se začaly natáčet dotáčky a film změnil směr někam, kam on nechtěl, bouchnout do stolu a říct, že na to kašle, jde od toho pryč a nechce pod tím být podepsaný. To se ale v okamžiku, kdy jste tomu věnovali spoustu času, nervů a vlastních peněz, nedělá zrovna jednoduše. Už i z finanční stránky věci. Protože se nad projektem pořád vznášel několikamilionový dluh prvotnímu investorovi. "Dodělat to bylo čistě racionální řešení."

Zkráceně řečeno Houška by nejradši vzal existující materiál, přestříhal ho po svém, dodal k tomu muziku, kterou chtěl, hlavně dva songy, které původně pro film natočili Silent Stream of Godless Elegy, včetně předělávky motetu (1) od Guillauma Dufaye z konce 15. století (kterou snad ještě pořád najdete pod názvem Dufay na jejich bandzone profilu) a vytvořil novou verzi co nejvěrnější svým původním představám. Jenomže k tomu s největší pravděpodobností nikdy nedojde. Např. proto, že na film nemá práva.

Nespokojen Houška byl i s dalším tahem nového vlastníka filmu, který se rozhodl reklamní kampaň filmu zcela, jednoznačně a prvoplánovitě postavit (jen) na Lucce Vondráčkové. Lucka Vondráčková je specifická tím, že ji hodně lidí nemá rádo. "Když jsem nakonec obcházel lidi s tím, že mám ve filmu Vondráčkovou, tak jsem zjistil, že ona má možná více nepřátel, než přátel." Rozhodnutí vlastníka filmu postavit celou kampaň na tom, že to je film Lucky Vondráčkové Houška dodnes považuje za jednu z fatálních chyb. Pokoušel se jim vysvětlit, že Lucka Vondráčková má nějaké své publikum, které se vůbec v ničem nepřekrývá s cílovou skupinou horrorového žánru a jeho filmu. Protože ten film je spíše pro lidi, co mají rádi tu krev, tvrdou muziku a mají rádi, když je to tvrdé a divoké. Což zcela evidentně většina Lucčina (ať už hudebního nebo hereckého) fanklubu nepreferuje. Že to je prostě celé úplně mimo. "Tohle oni vůbec nechtěli pochopit."

Z filmu se udělal jeden jediný master, který do kin vstoupil v DCP a jedné celuloidové verzi. Chvíli v nich pobyl a pak zmizel ze světa. Takřka doslova. Jedinou existující kopii filmu totiž vlastní firma, která chvíli poté zkrachovala a v současnosti je v insolvenčním řízení. Tedy teoreticky sice existuje, ale naprosto nijak nefunguje a nic nevytváří. Nikdo jiný film nevlastní, neexistuje žádná jiná kopie a ta, která je majetkem (včetně práv na ni a celý film) firmy se stala součástí insolvenčního řízení. Dokonce ani jeho tvůrce, Tomáš Houška, jej nemá k dispozici a nemá ho v žádné koukatelné podobě. Má jen hromadu ani hrubě sestříhaného materiálu. Teoreticky řečeno, film Labyrint v současnosti dlí ve vzduchoprázdnu a není jakákoliv šance se k němu dostat.

Ten, který ho vymyslel, věnoval mu část svého života, svých nervů a dokonce celý jeden milion z vlastní kapsy, tedy nemá nic. Naopak, samotná snaha splnit si svůj sen, ho o více připravila, než by mu dala. "Jsou to věci, na které jsem několik let střádal frustraci a vztek."

V současnosti se Tomáš Houška věnuje novému projektu, kterým je natáčení komedie s názvem Maturita (http://abraka.eu/maturita.php). Žádnou director´s cut verzi Labyrintu neplánuje a vlastně o něm ještě nějakou dobu nebude chtít moc slyšet. "Nechce se mi dráždit poltergeista. Jen ať pěkně zůstane v Labyrintu."

Pro nás ostatní může být potěšující zprávou, že podle posledních informací vlastník filmových práv slíbil, že někdy v první půlce roku 2013 Labyrint vydá na DVD, takže si o výše napsaných skutečnostech a jejích výsledcích budeme snad moci konečně udělat svou představu sami.

Co říci závěrem? Točit v Česku horrory a dostat je do kin evidentně není žádná velká sranda. Osudy, pozadí a dění za oponou jednotlivého filmu běžného diváka asi nijak nezajímá. Dá se říci, proč by i mělo? Na druhou stranu, povědomí o tajuplných tvůrčích procesech a vzniku daného filmu může pomoci ke konečnému a otevřenějšímu přístupu a jeho pochopení. Filmy prostě nepadají jen tak z nebe nebo internetu. Sám za sebe čistě subjektivně mohu říci, že mnou osud Labyrintu docela otřásl. Natolik, že od teď budu rád a vděčný za jakýkoliv český horrorový film bez ohledu na jeho kvalitu. Ne že by mi to zamlžovalo a upravovalo jeho hodnocení (např. Čepel smrti sračkou je a sračkou zůstane), ale už si budu trochu uvědomovat, co všechno jeho vzniku mohlo předcházet a s čím vším se jejich tvůrci potýkali.

Úplně na závěr bych ještě rád poděkoval Andree Parezové a Zdeňkovi Skokanovi za poskytnutí videozáznamu z říjnové BXM Fest 2012 diskuse s režiséry Tomášem Kučerou a Tomášem Houškou a samotnému Tomáši Houškovi za obšírné doplňující informace k tématu. Veškeré citace v textu citují Tomáše Houšku právě z buď již zmíněné diskuse nebo poskytnutých informací. O pár slov k tématu jsem požádal i Lucku Vondráčkovou. Buď jsem k tomu použil nesprávný komunikační kanál nebo jsem jí nestál za odpověď. Přesto ji mám rád pořád stejně a plně si užívám své vyjímečné a nestandardní postavení spojnice mezi jejími fanoušky a horrorovým žánrem.

(1) Motet nebo Moteto (pravděpodobně z latinského movere, hýbat se, anebo starofrancouzského mot, slovo, výrok) označuje několik žánrů sborové hudby, používaných v různých obdobích dějin hudby. Výraz se objevil poprvé ve 13. století jako označení pro raná díla používající kontrapunkt založený na repetitivním opakování základního hlasu zvaného cantus firmus. Během renesance bylo od cantus firmus upuštěno a za moteta byly označovány rozsáhlejší polyfonní kompozice obvykle na duchovní texty. Moteto tedy tehdy bylo duchovním protikladem světského madrigalu, s nímž jinak sdílelo podobný hudební charakter.