Honza Vojtíšek

Psychicky jsem se na cestu připravoval a odhodlával několik týdnů. Hodně dlouho jsem to bral jako srandu, která by se ale mohla uskutečnit. Přece jen, nejsem a nikdy jsem nebyl nějaký chodec. To, že jsem za poslední rok shodil čtvrt metráku, začal trochu běhat, jezdit na kole, veslovat a více chodit neznamená, že můžu najednou všude chodit pěšky. Ale ta představa byla prostě hodně krásná. Obzvláště, když jsem bral samotnou cestu jako cíl. Nešlo mi ani tak o to, obejít přehradu, ale prostě jít. Sám. Vyrazit, odpojit se od všeho a jít. Alespoň zpočátku. Jak se ukázalo.

Takže.

Postupem času jsem se více odhodlával a připravoval. Studoval jsem mapu, propočítával kilometry (kolem přehrady to je cca nějakých 100 km, plus mínus autobus), sháněl nějakou výbavu.

Čím více se blížil den výšlapu, tím více jsem byl nervózní (v den výšlapu docela fest, i jsem byl rád, že kluk lítal venku a žena byla v práci).

Pak nastala příhodná chvíle, kdy vyrazit, ke konci mé dovolené, kdy už mě trochu začal limitovat nástup do práce (což se nakonec ukázalo jako jeden z vedlejších důvodů pozdějšího neúspěchu, ale nepředbíhejme).

Pátek 23. 7. 2021

Nastal ten den. Do práce jsem šel až v pondělí na noční, takže do cca pondělí 17:00 čas. Relativně a v podstatě dost času přehradu obejít. Ale…

Z rodinných důvodů jsem z domu vycházel až přesně v 18:00 hod. Protože mám lehkou obsedantně kompulsivní poruchu na vytváření různých seznamů a zaznamenávání informací a dat, notýsek byl nedílnou součástí výbavy. Včetně toho, že jsem si poznamenal, že přesně před východem jsem vážil 94,6 kg. Batoh, který jsem s sebou táhl 14,3 kg (z toho nějakých 4,5 kg jen voda).

Tedy vzhůru na cestu:

18:00

Vyrážím z Loučovic. Kousek cesty jdu se synem, který šel ke kamarádovi. Kus za školou se odděluji a mířím do lesa. Zkratkou kolem vodárny. Protože jsem odpočatý, nabuzený a plný nadšení, že jsem přeci jen nakonec vyrazil, jde to samo. Chodím poměrně rychle a celý dnešní úsek vlastně docela letím. První den je to ještě v pohodě a tělo by to v klidu zvládlo.

18:25

Vystoupal jsem na lipenskou hráz a vstupuji na cyklostezku. V podstatě vlastně teprve teď začíná skutečný okruh. Přesně na tomhle místě bych měl okruh uzavřít z druhého břehu a stejnou cestou se vrátit do Loučovic. Měl…

Zabočuji doleva, směrem k výtoňskému břehu. Na cyklostezce v tuhle hodinu už prakticky nikdo. Jen sem tam ojediněle nějaký mladý pár na bruslích.

Před Přední Výtoní mě vítá motorový parašutista. Jak se jim říká odborně? Prostě chlápek s padákem a obrovským větrákem na zádech, co si lítá nad přehradou.

19:18

Přední Výtoň pláž. Tady už je lidí více. Posedávají kolem restaurace, sbírají se z pláže, skupinka chlápků hraje curling. Na asfaltu to ale prostě není ono, ani na pohled. Na ledě je to záživnější. Procházím obcí bez zastávky, míjím kostel a tradá dál.

Mít vodu ve vaku v batohu a postupně usávat hadičkou během chůze, aniž by člověk musel zastavovat a pořád odněkud vytahovat lahev, je prostě skvělý nápad. Doufám, že se jeho vynálezce nebo vynálezkyně válí ve vířivce a připaluje si doutníky dolarovými bankovkami.

19:35

Začínám cítit otlačená chodidla, obzvláště pravé. Snad pro vyvážení mě začíná bolet levé rameno. Inu, 14 kg zátěže je 14 kg zátěže a vlastně prakticky neustálá chůze po asfaltu taky udělá své.

Mezi Přední Výtoní a Frýdavou je cesta skoro prázdná. Jen pár ojedinělých cyklistů z posledních přívozů.

19:51

Míjím ceduli s nápisem Frýdava. Krákáním mě vítá havran. Procházím bez zastávky.

Za Frýdavou se nořím do naprostého klidu. Je to neskutečné. Samota, nikde nikdo, ticho, jen já, zapadající slunce a zvířata. Z potůčku protékajícím pangejtem pijí zástupy různých ptáků.

20:56

Po tříhodinovém výšlapu bez přestávky 6 km za Frýdavou scházím ze silnice do lesa a hledám místo na spaní.

21:20

Ležení postaveno uprostřed lesa, cca 30 metrů od poměrně zarostlého břehu přehrady. Půda je tu trochu podmáčená, ještě, že spím v hamace. Batoh jsem zaklínil do rozsochy stromu, takže nestojí na zemi. Vybaluji jídlo a večeřím na břehu přehrady při západu slunce. Je tu ticho, klid, pohoda, prostě romantika, kurde…

21:38

Pořád ještě nabuzený z cesty a jejího uskutečnění, nechce se mi spát. Mažu si nohy, navlékám pletené ponožky a v mikině uléhám do hamaky. S čelovkou na hlavě a sluchátky v uších si čtu. Na cestu jsem si s sebou vzal osmdesátkový horrorový thriller Morta Castla Cizinci.

22:25

Někde v dálce zní ohňostroj. Odkládám knihu i mp3 a usínám.

Číselné hodnoty:

Vše vychází z mého levného čínského krokoměru. Popravdě, jeho „směroplatnost“ by mohla být obsahem několikahodinových zapálených diskusí. Občas mi přijde, že správně ukazuje jen hodnoty spánku. Ani čas neukazuje správně a po nějaké době se vždycky začne předbíhat (aktuálně se předbíhá o 6 minut, což mi ale, jako člověku předchvilnému, nijak nevadí). Takže údaje je možné brát jen informativně.

Během páteční tříhodinové cesty jsem ušel 17,08 km, našlapal 22 052 kroků a spálil 1557 kcal.

Sobota 24. 7. 2021

Bude-li vám někdo říkat, že v noci les utichá, nevěřte mu. V noci není les tichý ani půl minuty. Pořád se někde něco ozývá. Támhle zapípá nějaký pták, onde zabzučí nějaký hmyz, tam něco praskne, zabublá… Ale je to velmi příjemné. Člověk se necítí sám. Pokud ho tedy nevyděsí hlasité funění přímo pod ním. Než zjistí, že to jsou jen klasy vysoké trávy otírající se o jeho prdel v hamace. Ve skutečnosti les sotva na dvacet minut utichne jen těsně před východem slunce, kdy noční tvorové už jdou spát a denní se ještě neprobudili. Jen na tenhle krátký okamžik se dá říci, že je les tichý. A přesně do tohoto ticha se v 5:20 probouzím. Jen kdesi v dálce hučí nějaký stroj. Je brzy, vstávat se mi ještě nechce, tak vytahuji knihu a mp3.

6:00

Hygiena. Zalepuji první puchýř na chodidle. V mapě studuji dnešní cestu. Balím nocležiště, ještě naposledy kontroluji místo, aby po mně nic nezůstalo, odpadky odnáším s sebou.

6:37

Opouštím nocležiště. Vracím se zpátky na cestu a hurá do Nové Pece. Tady někde započal krach mé cesty.

7:17

Odbočka na Kyselov. Je to sice 2 km zacházka, ale stojí za to. Cestou potkáván hodně srnek.

7:27

Kyselov přívoz. Jedno z nejkrásnějších míst a jeden z nejkrásnějších výhledů na celé přehradě. Jdu až těsně k hladině. Dva rakouští rybáři si chystají loďku (z přívozu ani jeho okolí se nesmí rybařit), naloďují se a vyplouvají. Zdravíme se. Mávají mi. Rozhlížím se kolem. Opravdu nádherný výhled. Dívám se přes zátoku do míst, kudy za nějakou chvíli půjdu.

7:42

Zpátky na rozcestí. Vyrážím znovu Okolo Lipna krokem. Cestou mě doprovázejí zajíci. Jeden přede mnou hopká snad půl kilometru.

Z obou stran podél cest, na loukách a pasekách, i mezi stromy je tolik krásného a barevného kvítí. Až z toho oči přechází. Kdyby ve městech a obcích tak nebláznili s ustavičným sekáním, mohli jsme to mít i tam. Ale to ne…

Pořád jdu sám.

8:18

Začínají se objevovat první cyklisté.

8:30

Rozcestí u Dolních Pestřic.

8:40

Na pastvině smutně bučí zapomenutý malý býček.

8:45

První zastávka. Koupání v cípu Račínské zátoky. Je tu hodně mělko a bahno. Kameny kloužou.

Mám otlačený palec levé nohy (nehet mám modrý ještě teď), od opasku sedřený pravý bok. To byl taky nápad, vzít si kožený opasek. Ovšem ty kraťasy, co mám, jsou fakt pohodlné a mají hluboké kapsy, do nichž se vejde hodně věcí. Jenže je mám dlouho, a jak jsem za poslední rok zhubl čtvrt metráku, padají mi a opasek je potřeba. A jiný, než kožený, nemám. Prasklý puchýř na chodidle pravé nohy ve vodě štípe jako kráva.

9:09

Usychám. Zalepuji nohu, sbírám po sobě bordel a odnáším ho s sebou. Z protějšího břehu, z míst, kde jsem šel před cca před hodinou a půl, ke mně doléhá hudba.

Kráčím dál.

9:37

Došla voda ve vaku. Otevírám záložní petku.

9:53

Podle všeho Zadní Hamry. Napojuji se na klasickou silnici a jinou cyklostezku. Cyklistů jako kráva, převážně vystajlovaných rekreačních na cyklokolech. Jako bez urážky, ale je to prostě k smíchu. Okázalá výbava a pak se stejně vezou motorem.

Na odpočívadle dávám půlhodinovou pauzu. Čtu si (6. kapitola) a poslouchám mp3. Hudbu poslouchám jen v pauzách, ne během cesty.

10:30

Konec pauzy. Nahazuji batoh, upíjím z petky a vyrážím dál.

Docházím k prvnímu základnímu poznatku, který se promítl i do neúspěchu mé cesty. Nejhorší není ani tak dlouhá chůze se zátěží, ani samotný odpočinek, kdy se svaly rozleží a povolí. Nejhorších je tak cca prvních 15 minut chůze PO odpočinku. To stažené svaly tak bolí, že člověk jde jako baletka s rozžhavenými venušinými kuličkami v análu. Výstižnější příměr použít nelze. Trvá dlouho, než se to zase rozchodí.

10:55

Bližší Lhota.

Mrzí mě, že se ze Lhoty do Pece nedá jít přímo podél břehu. Jdu tak po silnici, patrně v tu nejméně vhodnou dobu, protože cestu absolvuji v přímém poledním slunci.

Zabývám se myšlenkami o tom, jak je celý výtoňský břeh nádherný, klidný a svým způsobem tichý. Je obrovská škoda, že ten druhý břeh přehrady zcela zničil lunaparkový turismus. To se nakonec ukázalo, jako další z vedlejších kamenů úrazu celé cesty. Ale o tom později.

11:48

Během plánování cesty a prohlížení map mi tohle vůbec nedošlo. Ani mě nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít. Ale překračuji Smrčínský potok a tím i hranice okresu. Opouštím okres krumlovský, vstupuji do okresu prachatického. Je to zvláštní pocit, nikdy by mě nenapadlo, že někdy dosáhnu hranic okresu, v němž bydlím, pěšky.

12:14

Nová Pec – cedule.

Procházím obcí. Pec je poměrně hezká a klidná obec. Líbí se mi, že se turismus koncentruje jen na procentně malý úsek kolem pláže. Trochu jsem doufal (ale vlastně ani nevím proč), v otevřený obchod, ale je už zavřeno.

12:35

Docházím na pláž, shazuji batoh a rozbíjím ležení ve stínu, v zákrytu za půjčovnou člunů a paddleboardů. Krátká osvěžující koupel. Jsem zvyklý, že u nás, u hráze nebo ve Výtoni, se už v půlce července v přehradě koupat nedá, protože je teplá jako kafe a horkou vanu si můžu napustit doma, ale tady je voda ledová jako prase.

Leháro, prohlídka a mazání bolavých nohou, čtení. King Diamond a Laibach se pokouší přehlušit plážové diskotékové duc-ducání.

14:00

Odcházím na jídlo. Vybírám mezi rybím grilem a klasickou restaurací. Nakonec usedám ke stolu restaurace a u milé servírky objednávám panenku na liščí omáčce s parmazánem a hranolky. Dneska jde low carb stranou. Jídlo je výborné.

Přisedají si dvě motorkářské rodiny. Začíná peklo. Už zase chci být sám na opuštěné cestě uprostřed lesa. Nevadí mi, že mi chlapi kouří k jídlu, ale že hulí svým dětem pod nos. Jeden z nich se rozhlédne kolem, zasní a prohlásí, jak je to smutné, že tu po sezóně nikdo není a musí to být strašně opuštěné. Chtělo se mi nahlas říct: „Ne, pane, to tady teprve začíná být krásně.“ Ale nechávám si to pro sebe. Jak ostatně poslední roky valnou většinu svých poznámek.

V koupelně restaurace doplňuji vodu do vaku a petky a na odpočatých rozbolavělých nohou se vracím na pláž. Za poslechu mp3 dočítám desátou kapitolu Cizinců. Oblepuji nohy. Na palci levé nohy mám nateklý puchýř velikosti vlašského ořechu. Ten až praskne, vyplaví mi nohu z boty. Nakonec to puchýř vydrží až domů, kde ho až v pondělí propichuji. Studuji mapu, balím, a v 15:07 vyrážím dál. Na cestu si ještě objednávám grilovanou klobásu. Krátce se zdržím na mostě přes faktický začátek lipenské přehrady. Rozhlížím se na obě strany. Na zem mi padá a do kanálu se zakutálí třetina klobásy. Sakra.

15:38

Bělá. Kráčím po cyklostezce směr Horní Planá. Naštěstí se zatáhlo a začal foukat chladný vítr. Je to osvěžující.

16:00

Dávám jablko. Nohy zažívají středověk. Míjí mě pěší, cyklisté, bruslaři.

17:13

Horní Planá. První vážná krize. Nohy a tělo jedou na autopilota. Praskla mi kůže na patě, fakt to bolí. I když je to hlavně nepříjemné.

Odbočuji z cyklostezky do města a hned u prvního stánku s posezením dávám pauzu a jídlo (bramboráky a utopenec). Vidím to na minimálně hodinovou pauzu, pak se pokusit dojít alespoň kousek za město a rozbít tábor. Dneska už nikam nedojdu. Děsím se rána, až se bolavé nohy rozleží.

Další důležitý poznatek – úplně nejhorší na unavené nohy je chůze z kopce. Naprosté a čiré utrpení. Vychutnávám jídlo, rozdýchávám se, čtu si, poslouchám mp3. Kolem chodí davy turistů.

18:00

Z posledních sil a posledních zbytků odhodlání se vydávám pryč z města.

18:30

Někde u Jenišova.

Po marném, dvacetiminutovém hledání místa na spaní (nejsou tu skoro žádné lesy, ty malé remízky jsou hustě zarostlé křovím a kopřivami a nejsou tu dostatečně silné stromy, aby mě udrželi v hamace) to seru, kus se vracím a 10 metrů od cyklostezky, cca kilák za Planou (možná ještě přímo v Plané) rozbíjím ležení přímo na břehu přehrady. Hned vedle mě táboří tatíci s dětmi, poprvé je vzali na ryby přes noc.

Mám dost, nohy se sotva vlečou. Začíná poprchávat.

19:28

Snad 30 minut jsem sledoval manévry malé motorové plachetnice a vylodění její četné posádky (nechápu, jak se na ní tolik lidí vešlo) přímo u mého ležení. Bylo to docela komické. Jak taky jinak, když „kapitán“ byl pěkně pod parou. Stihnou vymáchat ve vodě jeden batoh i s obsahem, rozhádat se a ve třech skupinkách postupně opustit místo činu. Popravdě, už když loď připlouvala a já zaslechl kapitána, mi bylo jasné, že to nebude jen tak a že s takovým člověkem bych nevstoupil do jedné místnosti, natož s ním vyrazil na malé lodi na vodu (prostě bych ho utopil).

Pořád prší, čím dál více. V dálce dokonce hřmí. Pokouším se postavit provizorní přístřešek, ale moc se mi to nedaří. Funkci plní jen tak tak a do rána určitě nevydrží. Raději si ho ani nefotím.

Zalezlý pod přístřeškem poslouchám jak prší, vyměňuji sms se ženou (po celou cestu a obzvláště v tuhle chvíli mi fakt byla psychickou oporou a podporou, za což jí patří obrovské díky) a ke slovu přichází temné myšlenky. Jako tenké vodní pramínky se stékají do hlavního proudu, kterému nakonec nelze odolat.

19:46

Přístřešek padá. Přiznávám si, že jsem srab a že jsem se dost přecenil. Najednou na povrch vyplavou všechny chyby, které jsem udělal a všechny, i ty nejmalichernější důvody cestu ukončit, se spojují v přesvědčivý hlas.

Pořád prší. Nohy bolí.

Vzdávám to a volám ženě, aby pro mě přijela. Vyráží i se synem. Balím věci a z posledních sil se na rozbolavělých nohou ploužím zpátky do Horní Plané na autobusovou zastávku, kde počkám na odvoz.

Ke vší mé smůle zastávku okupuje nějaký místní alkoholový exterminátor. Nejdřív mě vcelku slušně požádá o 20 Kč na cigarety, aby mě hned vzápětí, když zjistí, odkud jsem, oblažil historkou, kolik tun zlata zůstalo v okolí Malšína, Čertovy stěny a Vyššího Brodu po Němcích a že on moc dobře ví, kde to je, sám má v zásobě nějakých 10 kg zlata, ale ještě na ně nesáhl. A ještě včera byl v Holandsku a prošel ho pěšky. Píšu ženě sms, že jim jdu naproti po silnici, protože tohle fakt už nedávám. Naštěstí mi syn odepisuje, že už jsou skoro na místě. Přijíždí, pomalu, jako ten největší lazar nalézám do auta a domů.

V sobotu jsem ušel 37,61 km, našlapal 50 463 kroků a spálil 3292 kcal. Váha po příjezdu domů ukázala 93,8 kg.

Pěší cesta z Loučovic po výtoňském břehu lipenské přehrady až do Horní Plané mě tedy za den a čtvrt stála 54,69 km, 72 515 kroků a 4849 kcal.

Poučení:

Chyb jsem udělal hned několik. Ta nejzávažnější vyplývá z mé nezkušenosti. Prostě jsem se přecenil, nechal se v sobotu strhnout chůzí a přepálil to. Faktem je, že když člověk jde, tak to jde, to tu bolest moc necítí a vůbec si neuvědomuje, že se tělo zatěžuje. Nechal jsem se strhnout vědomím, že jsem do Nové Pece, tedy do půlky trasy, došel tak brzy. Neuvědomil jsem si, že to neznamená, že druhou půlku cesty ujdu stejně rychle. Jít přes tři hodiny v kuse se 14 kg zátěží po asfaltu je prostě kravina. Měl jsem si cestu lépe rozvrhnout, jít kratší ale častější úseky a mnohem více odpočívat.

Chodím docela rychle, jsem schopen za hodinu ujít 6-7 km. Neznamená to ale, že to ujdu takhle dlouho i se zátěží, na kterou jsem, popravdě, nebyl vůbec zvyklý. Když je dobrý batoh, nese se to dobře, ale jaká to je zátěž pro tělo, se pak zjistí právě až se to tělo zastaví.

Měl jsem se zastavit už v Nové Peci, přespat tam a odpočinout si až do neděle. Ale našlapané kilometry a vidina pondělní noční mě prostě strhly natolik, že i když už to bolelo, chtěl jsem jich ještě pár ujít. Chyba a omyl, který mě vytrestal a připravil o okružní pěší cestu kolem přehrady.

Chce to častější a delší pauzy a více času na hledání místa na spaní. To jsem si odskákal právě v tu sobotu. Je fakt, že v sobotu večer a pak hlavně v neděli v noci docela pršelo, v neděli fest lilo a asi možná bych to zabalil stejně. Ale mít více času a hlavně nebýt úplně strhaný, nějaké lepší místo na spaní by se určitě našlo a šlo by i lépe zabezpečit proti dešti.

Druhá základní chyba byla víceméně pocitová. Vykročil jsem špatným směrem. Na začátku cesty to člověka vůbec nenapadne, ale během cesty to přede mnou vyrostlo, jako obrovský, čím dál více nepřekonatelný monument. Výtoňská strana je úžasná, frymburská turistická je prostě peklo. Měl jsem jít frymburským břehem tam, výtoňským zpátky. Asi to člověk musí zažít, ale ten zlom v Peci je do očí bijící. A když jsem ležel strhaný v Plané na břehu, v mysli si přemítal, že vlastně v tomhle půjdu v podstatě až k hrázi, nebylo to vůbec nijak motivující, ba přímo naopak. Bralo to chuť a energii. Takže příště tuhle turistickou, lidmi přecpanou stranu ujít nejdříve a pak se hodit do klidu a užívat si klidnější a lidské mysli příznivější břeh.

Od mé cesty uplynul přesně týden. Nohy si to ještě pamatují. Když jsem v pondělí ráno vyrazil se psem ke hrázi, po pár stovkách metrů nohy začaly zase bolet. Prakticky celý levý palec jsem si sloupl coby puchýř. Pata pravé nohy se při neopatrném došlápnutí ještě tu a tam ozve. Tohle všechno se dalo trochu eliminovat rozvahou.

Každopádně.

Do konce prázdnin zkusím ještě symbolicky okruh uzavřít a dojít z Loučovic do Horní Plané. To by se bez zátěže, jen s vodou na pití a pár drobnými na jídlo dalo během jednoho dne zvládnout. Celý okruh pak objedu na kole, to se za jeden den zvládne s prstem v nose.

A příští rok to zkusím znovu pěšky. Chytřejší, rozumnější, rozvážnější, pomalejší. Čtyři dny by na to měly stačit. Každý den ujít maximálně 22 km, hodinu dvě jít, minimálně hodinu odpočívat a tak na střídačku. Od rána do večera. Pomalu, ale jistě. Zkusit co nejvíce jít mimo asfalt, po trávě. Více času věnovat hledání místa na spaní a jeho zabezpečení. Zredukovat zátěž batohu. Vzít si více náplastí.

I přes faktický neúspěch jsem z cesty opravdu nadšený. Byla to nádherná procházka.

Někdo si s nástupem krize středního věku kupuje červené sporťáky a nahání mladé holky. Já docházím ke zjištění, že chodit, běhat a jezdit na kole je fajn. Přijde mi to jako příjemnější blbnutí.

Takže třeba příští rok u podobného reportu. Já tu přehradu dám!

31. 7. 2021