Honza Vojtíšek

Rok 2016 byl pro mě z autorského i tvůrčího hlediska poměrně plodný a úspěšný. Byl to rok antologií. A jedné soutěže. A jednoho velkého dopsání. Ale pojďme postupně.

V roce 2016 se mé povídky objevily v celkem devíti antologiích (jak elektronických tak papírových) ve třech různých státech a jazycích.

Již počtvrté po sobě jsem přispěl do série antologií českého hororu. Konkrétně v 7. antologii českého hororu se objevil příběh jedné zdravotní sestřičky a jejího bývalého přítele nazvaný Rozkročení. Antologie vyšla v červnu a v elektronické podobě ji lze koupit zde a zde. Možná u vydavatele ještě vyškemráte nějakou papírovou verzi.

Nikdy do antologie českého hororu neposílám jen jednu povídku. I letos jsem posílal pro jistotu dvě. K mému vlastnímu překvapení byly přijaty obě. Ta druhá, Zatmění, byla přijata do elektronické antologie 3. český thriller. Překvapení proto, že jde o lovecraftovskou povídku. Antologie vyšla rovněž v červnu, k sehnání zde nebo zde.

Na vydání antologie českých erotických horrorových povídek Poslední polibek jsem se sám podílel. Kniha vznikala dlouhé dva roky, několikrát už jsem měl chuť se na to vykašlat. U odhodlání dotáhnout to do konce mě držel vlastně jen fakt, že ilustraci na obálku namaloval velmi schopný malíř od nás z vesnice, František Tácha, velký milovník literárního horroru. A já ho o tu radost, mít ilustraci na obálce horrorové knihy nechtěl připravit. Kniha nakonec vyšla v září, pokřtěna byla v listopadu během HorrorConu polibkem (nutně ne posledním) Jenny Nowak. Obsahuje devět povídek českých autorů a autorek, včetně mé povídky Až ten druhý o následcích jedné swingers party. Každá povídka má úvodní ilustraci zvlášť od jiného ilustrátora nebo ilustrátorky. Antologii seženete na mém kontaktu nebo zde.

Souběžně s Posledním polibkem jsem z tiskárny vyzvedával antologii horrorových povídek z různých koutů světa Za tebou. Jde o výběrovou antologii dvaceti povídek publikovaných v prvních dvaceti číslech elektronického horrorového čtvrtletníku Howard. Naleznete v ní povídky z Česka, Slovenska, Polska, Německa, Anglie, USA nebo Austrálie od autorů jako Graham Masterton, Edward Lee, Łukasz Radecki, Kai Meyer, Guy N. Smith, Svatopluk Doseděl, autorského dua Petr Boček & Miloslav Zubík atd.. Má povídka se jmenuje Na cestu a je o dvou vykradačích hrobky. Antologie byla pokřtěna na oslavě pěti let existence Howarda v Brně a sehnat ji můžete na mém kontaktu nebo zde.

Po loňské publikaci v polském elektronickém časopise jsem si letos připsal i polskou antologii. Čtyřmi drabble povídkami (z nichž jedna si tímto odbyla svou publikační premiéru – tedy dříve než v češtině) jsem přispěl do třetí části elektronické antologie gore povídek Gorefikacje 2.2. Tedy nic pro citlivky. Antologie je zdarma ke stažení zde (ściagnij).

Když jsem byl osloven, zda bych nepřispěl do další antologie slovenského editora Marka E. Pochy a nakladatelství Hydra, pocit radosti rychle nahradil pocit zděšení. To když mi Mark prozradil tématické ladění antologie. Zombie. Ano, přesně ty zombie, o nichž již bylo řečeno všechno a většina pokusů přijít v tomto přežvýkaném, vycucaném, vysátém a vyvrhnutém subžánru s něčím novým vedla do… no, proč to skrývat, do prdele. Co tady vymyslet, aby to bylo ještě alespoň trochu zajímavé? Nakonec jsem se pokusil téma povídky spojit se svou několikaletou touhou napsat povídku z jistého historického období, s jasně danými, snad většině známými hrdiny. Zda se mi to v povídce Maso Wickhamu povedlo, se můžete přesvědčit v antologii českých a slovenských sci-fi, fantasy a horrorových zombie povídek Zombie apokalypsa. Jde, co se týče počtu stránek, o zatím nejtlustší knihu s mou účastí. U nás knihu lze sehnat zde.

V nejmasivnějších knihách zatím vycházím zásadně na Slovensku. Sborník soutěžních povídek z letošní soutěže Cena Fantázie 2016 nazvaný Fantázia 2016 je totiž zatím knihou s nejtlustším hřbetem (byť má méně stran než Zombie apokalypsa – silnější papír). Za to, že jsem se rozhodl poslat svou povídku do této zahraniční soutěže, může vlastně slovenský autor Janko „choď do piče“ Iša, který mou povídku i překládal do slovenštiny. Moc jsem toho neočekával, ale celý průběh soutěže mi přišel hodně sympatický a příjemný. Ještě nikdy se o mě v žádné soutěži tak nestarali a informovanost, oproti jiným soutěžím, jichž jsem se dosud účastnil, byla přímo úchvatná. Na Ceně Fantázie je sympatické to, že když neuspějete přímo v ní, tedy v soutěži obecně fantastických povídek (sci-fi, fantasy a horror), pořád ještě můžete uspět v přidružených žánrových soutěžích. To se přesně stalo mě. Příběhu jedné mrazivé noci v pracovním lágru na počátku padesátých let Ty víš…/Ty vieš… finálová pětka CF 2016 utekla o jedno jediné místo. V celkovém bodování skončila šestá. Potěšující je tedy vědomí, že jsem napsal nejlepší horrorovou povídku CF 2016, protože, na rozdíl od loňského ročníku, se letos do finálové pětky žádná horrorová povídka nedostala. Dostala se ale do finálové pětky soutěže horrorových povídek Cena Béla. Tu jsem nakonec nevyhrál, ale již samotný fakt uznání, finálové nominace a hlavně zařazení povídky do sborníku, je dostačující k uspokojení a velké radosti. Tohle považuji zatím za svůj největší autorský úspěch. Také jde o mou historicky první publikaci tvorby ve slovenském jazyce (a zároveň druhou letošní premiéru povídky dříve v cizím jazyce než v češtině). Předchozí dvě povídky ve slovenských antologiích byly publikovány normálně v češtině. Soutěžní sborník s mou povídkou je v Česku možné zakoupit zde.

Do pokračování relativně úspěšné antologie horrorových drabble povídek 66+6 hororů ve sto slovech se mi původně vůbec nechtělo. Ale dotazy nejen autorů ale i čtenářů začaly nabírat na síle a já se nakonec podvolil. Jen jsem trochu zpřísnil pravidla. V antologii Sto hororů ve sto slovech tak naleznete přesně sto povídek od deseti (respektive jedenácti, ty autorské dvojice v tom dělají trochu bordel) autorů a autorek z České a Slovenské republiky. Někteří se objevili již v 66+6 hororů…, více než polovina autorů jsou však „nováčci“. Stejně jako u předchozí antologie, i tentokrát to pro mnohé z nich bylo první setkání s tak krátkou formou povídky. Druhou změnou a pravidlem byl fakt, že všechny povídky musely mít přesně sto slov (včetně názvu). Ani o slovo méně ani o slovo více. I tentokrát jsem přispěl deseti povídkami. Nejhorší pro mě paradoxně nebyl fakt proškrtat se prvotním náčrtem k požadované stovce slov, ale naopak. U jedné povídky, kde vše podstatné bylo řečeno za pomocí pouhých 78 slov, tam ještě nějakých 22 slov do stovky nacpat. Kromě povídek má přesně sto slov jak úvodní slovo, tak každý autorský medailonek. Kniha vyšla u nakladatelství Netopejr. Pokřtěná byla dvojicí autorek Hanina Veselá a Tereza Temnářka Matoušková během pražského HorrorConu 2016. K sehnání by měla být normálně v knihkupectvích (ptejte se, žádejte) nebo zde.

Docela narychlo jsem v půlce října posílal jeden svůj kousek do polské soutěže o nejlepší halloweenskou drabble povídku, kterou vyhlašovali polští autoři Magdalena Maria Kałużyńska a Bogdan Ruszkowski. Vyhlášení mělo být původně přesně na Halloween, ale povídek se sešlo tolik a líbily se natolik, že deadline trochu posunuli a nakonec se rozhodli kromě vítězných povídek některé povídky i „ocenit“ čestným uznáním. Mezi čestně uznanými se objevila i má povídka Záblesky (Przeblysky). Dostal jsem za ni polské dvoudiskové vydání filmu Blade Runner (režisérskou verzi) na DVD (v Polsku je film distribuován pod názvem Lowca Androidów). Do soutěže poslalo 33 autorů a autorek celkem 86 povídek. Všechny tyto povídky (včetně mé) se objevily v elektronickém soutěžním sborníku Halloween w stu słowach, který vyšel počátkem prosince. Sborník je zdarma ke stažení zde.

Kromě antologií jsem letos publikoval dvě povídky v časopise Howard. Noční chod v 19. čísle a Milé dítě ve 21. čísle. Obě čísla zdarma stáhnete zde a zde.

Publikačně jsem si přidal ještě zajímavý a originální zářez, když v prosinci u nakladatelství Hydra vyšla povídková sbírka mého kolegy a známého Ivana Kučery Obchádza nás temnota. Je to poprvé, kdy jsem psal úvodní slovo pro knihu cizího autora. I vzhledem k tomu, že jsem Ivana dlouho pošťuchoval, že bych chtěl ve své knihovně mít jeho papírovou sbírku povídek, mi bylo velkou ctí, uvést toto splnění mého přání několika svými slovy. Protože Ivan píše dobré povídky. Knihu u nás seženete zde.

Posledním výrazným jevem autorského letoška je dopsání mého prvního románu se stále ještě pracovním názvem Kazatel. Ale o něm pár slov o něco níže.

S letoškem jsem autorsky velmi spokojen. Jak vidno, vedlo se mi publikačně, k vlastní (a doufám že i ostatních) potěše i napříč hranicemi. Obecně jsem toho letos napsal méně, ale román to zdatně vyvažuje.

Krátce co mě čeká nebo co by se mohlo stát v roce 2017. Zmiňovat ještě neexistující věci, nebo věci, na nichž se může stále kdykoliv cokoliv změnit, asi není dvakrát dobré. A možná ani prospěšné. Možná to i zavání chlubením, ale zmíním to spíše jen z osobních pohnutek, aby se dalo za rok bilancovat, co se zdařilo a co ne. A aby se nezdálo, že usínám na vavřínech…

Již nějakou dobu usilovně pracuji na třetí povídkové sbírce, kterou bych rád vydal právě příští rok. A pokud se to náhodou nestihne, tak ten další. Tohle je věc, která reálně vzniká a dá se říci, že vyjde. Největší nejistotou tohoto projektu je jen otázka kdy. Ale všechno jde zatím podle plánu. Knihu bych rád vydal někdy ve druhé půli příštího roku, po prázdninách, během podzimu… Bude v mé tvorbě docela specifickou a originální. Obsahovat by totiž měla celkem deset povídek s tím, že každou z nich napíšu společně s jiným autorem nebo autorkou. Tedy, že každou povídku budeme psát dva. Jednu z povídek jsem dokonce již napsal s mou velmi oblíbenou autorskou dvojicí Petr Boček & Miloslav Zubík, takže jsme ji vlastně psali tři. Tzv., jak já tomu říkám, „tandemové psaní“ více autorů jednoho díla mě aktivně fascinuje zhruba čtyři roky, hlavně díky polským autorům, kteří takhle napsali již spoustu povídkových sbírek a románů (aktuálně např. duo Łukasz Radecki & Robert Cichowlas, jimž letos vyšla již třetí společná kniha). Nápad na podobný projekt mě napadl asi před dvěma lety. Nejprve díky jedné povídce, poté se to rozrostlo na celou sbírku. Napsat společně povídku s někým jde mnoha způsoby, pokusíme se v knize využít většinu z nich. Technicky a formálně vzato (a doufám, že snad i obsahově) to bude kniha velmi pestrá. Povídky do nich napíšu jak s autory tak i s autorkami a to kromě těch českých i s polskými a slovenskými. Aktuálně jsou již čtyři povídky napsané (jen před pár dny jsem dopsal a na konečnou úpravu odeslal spoluautorovi čtvrtou), tři jsou rozepsány (jen pár hodin před napsáním těchto řádků mi na e-mailu přistála první část od spoluautora jedné z nich), jedné se aktuálně formuje osnova. Domluvených mám již devět povídek, čekám na potvrzení spolupráce od posledního, desátého autora, v případě odmítnutí nebo nedohody už mám ale alternativu. Ta kniha mě prostě drží a nepustí, dokud nevyjde. Na koho se můžete například těšit? První povídku, která se v knize objeví, jsme napsali společně se slovenským autorem Markem E. Pochou již před dvěma lety. O Markovi často tvrdím, že je to ten největší slovenský úchyl, on sám se označuje za Charlese Mansona slovenské literatury. V míře úchylnosti a bizarnosti si velmi sedíme, takže se máte na co těšit. Nemohl jsem si odpustit povídku s tvůrčí spřízněnou duší Martinem Štefkem, zatím nejdéle psaná povídka, ale dotáhli jsme ji do konce. Bočka se Zubíkem jsem již zmínil. I díky svým způsobem odlišnému pohledu na tvorbu a dílo, jsem rozhodně chtěl povídku se slovenským autorem Ivanem Kučerou. A tak jsme ji napsali. Rozepsali jsme povídku společně s loňským absolutním vítězem Ceny Fantázie a Ceny Béla, slovenským autorem, který nedávno vydal a pokřtil svůj první román Temnota z Pressburgu, sympatickým medvídkem Janko Išou. V plném proudu jsou povídky s polským autorem Łukaszem Radeckým a polskou autorkou Sylwií Błach. Výčet jmen však nekončí, domluveno je toho hodně. Tímhle aktuálně žiji, tahle sbírka je tím nejhlavnějším, na co se již teď nejvíce koncentruji a příští rok budu. Můj nejjasnější cíl příštího roku.

Jak jsem již zmínil, letos jsem dopsal svůj první román, který je aktuálně po první autorské korektuře a trůní na návštěvě u betačtenářů a čtenářek. Ohlasy jsou pro mě zatím překvapivě v pohodě. Pošťuchují mě od rozpačitého přešlapování k odhodlání zkusit s tím vyjít věn. Plán mám následující, po ohlasech a poznámkách betačtenářů (reakce a poznámky jedné betačtenářky došly zrovna teď – telepatie?) udělat ještě jednu konečnou korekturu a příští rok věnovat tomu, že ho budu obesílat po nakladatelstvích, zda by se neuchytil. A uvidí se. Samotného mě to zajímá, již jen ze samotné podstaty a zájmu průběhu. Jak to vlastně probíhá, co všechno bude třeba udělat, zda vůbec něco, případně co, to vyvolá a kam to dojde? Bude to takové odreagování od příprav třetí povídkové sbírky. Pokud se nestane nic, aktivněji se tomu románu, respektive jeho publikování, budu věnovat až přespříští rok.

Již dlouho uvažuji, že bych nějak dal dohromady mou básnickou tvorbu. Není to nic vážného, spíše jen takové jednorázové výstřely na odreagování. Ale na malinkou sbírečku to dá. Tak si to, jen tak pro radost, asi příští rok vydám. V nějakém kapesním vydání a malém nákladu.

S takových těch stále ještě nejistých záležitostí, které se prakticky vůbec nemusí naplnit, bych zmínil nabídku přispět svou povídkou do jedné polské antologie (pravděpodobně konečně papír). Probíhá probíhá překlad povídky, pak se uvidí, zda projde. U delších věcí je to s překladem trošku komplikované. Snad bych se také mohl dostat do nějakých polských horrorových časopisů.

Zatím nejjistější věcí příštího roku je tradičně má povídka v prosincovém čísle Howarda. A fakt, že se, po čtyřech letech, neobjevím v Antologii českého hororu.

Děkuji za přízeň nejen v tomto roce a doufám v přízeň a spokojenost s mou tvorbou i v tom roce budoucím. Budu se snažit.