Honza Vojtíšek

Ohlédnutí

Ač se to možná dle zářezů na tužce nezdá, rok 2020 byl z autorského a tvůrčího hlediska rokem poměrně plodným. Podobné shrnutí je tradičně komplikované, protože tvorba na nějaké časové úseky nehledí, plyne si svým vlastním tokem a plynule přechází z jednoho roku do druhého.

Týká se to např. našeho společného románu se slovenským autorem Ivanem Kučerou Diablova chrbtica (Ďáblova páteř), který jsme po 22 měsících práce dopsali letos v lednu. Ač je to v podstatě prequel Ivanova románu Kozí ľudia (2013), jde o zcela samostatně působící příběh ze západního Slovenska sklonku 13. století, v němž se skupinka lidí vydá založit osadu do hlubokých lesů na slovensko-moravském pomezí. Hodně temný a drsný příběh v němž jsme si s Ivanem oba užili popuštění uzdy vlastní představivosti a posouvání mezí a hranic. Svým způsobem asi dosud nejtemnější a nejdrsnější věc, co jsem napsal. Podle posledních informací román teď spočívá u slovenského nakladatelství Artis Omnis, kde by snad (doufejme) mohl během příštího roku vyjít.

Po dopsání „slovenského“ románu jsem se rychle vrhl na povídku Milující se pár, potřebnou pro knihu, o níž bude řeč dále. Vcelku poetická povídka o jedné zahradě. Pro jinou knihu, o níž pár slov ztratím také později, jsem napsal dřevařský horror z hlubokých lesů Jižních Čech konce 19. století Přichozí tisíce otců.

V březnovém 34. čísle časopisu Howard vyšla má starší, tématicky zaměřená povídka Varování. Hned v následujícím červnovém 35. čísle Howarda se objevila komiksová adaptace drabble povídky Dlaně. Podle mého scénáře komiks nakreslil slovenský kreslíř Dávid Marcin, byla to tak naše již osmá komiksová spolupráce.

Během prvního covidového omezení začal herec činohry Národního divadla Igor Orozovič dramaticky načítat a na Youtube od dubna 2020 zveřejnovat vybrané povídky z drabble antologie Sto hororů ve sto slovech. Ode mně zpracoval povídky Setkání v nočním lese a Přišel.

Během jara se mi v hlavě zrodil nápad na jednu zajímavou antologii. Naštěstí se toho nápadu chytil i kolega spisovatel Petr Boček a i díky jeho letitým (sorry, je to myšleno v dobrém) pracovním zkušenostem se nám povedlo poměrně rychle původní nápad změnit v reálně rukopisně hotovou zálěžitost. Musím říct, že právě díky Petrovi se naše antologie českých horrorových a strašidelných balad a básní druhé půle 19. století Umrlčí věnec dala dohromady tak rychle a v mnohem větším rozsahu, než jsem si původně vůbec představoval. Pročetli jsme snad několik stovek básní různých autorů a autorek, nakonec z nich vybrali 63 od 25 autorů a jedné autorky. Z naší práce máme oba velkou radost, už jen proto, že ukazuje, že strašidelnou poezii u nás nepsal jen K. J. Erben (v knize má jen jednu báseň a v Kytici ji nenajdete), horror v Čechách a na Moravě má svou tradici i historii a v mnohých případech jde o děsivé, tvrdé a drsné záležitosti. Tohle mě fakt hřeje u mého fanouškovského horrorového srdce. Knihu jsme odevzdali nakladatelství Golden Dog a bylo nám oznámeno její vydání. Kdy k němu dojde ještě nebylo specifikováno.

Už na podzim loňského roku jsme se domluvili s autorem Ondřejem Kocábem, že bychom vydali společnou sbírku povídek a začali na ní horlivě pracovat. Povídky jsme nepsali společně, každý vybral několik svých povídek, nakonec se jich v knize sešlo 11 mých a 10 Ondřejových. V obou případech jde jak o povídky již někde publikované (internet, časopisy, antologie) tak i o několik povídek, které se publikace dočkaly až v této knize. Sbírka Rozpolcení vyšla v červnu 2020 u nakladatelství Nová Forma. Původní křest a živou propagaci i šíření knihy na akcích nám zasekly covidová omezení, křest nakonec proběhl ve skromných skleníkových podmínkách v létě na jedné příbramské zahradě, zůstaly tak nakonec jen dvě autorská videočtení (já) (Ondřej) a prodej odkázaný na samotné autory (chybí-li kniha ještě ve vaší knihovně, kontaktujte mě nebo Ondřeje). Omezení akcí mě mrzí hlavně kvůli výborné obálce Michala Březiny, že ji moc nemáme kde vystavovat a ukazovat. Navzdory omezené propagaci a prodejním kanálům kniha sklízí poměrně pozitivní reakce.

V říjnu jsem poprvé a naposledy letos publikoval v zahraničí. V polském elektronickém časopise Hysteria vyšla naše společná povídka s polskou autorkou Sylwií Błach Śpij słodko, cukiereczku, kterou jsme původně napsali do knihy Sešívance (tam vyšla jako Budiž ti přáno). Číslo s povídkou zdarma stáhnete zde.

V listopadu se na stránkách nakladatelství Golden Dog objevila má povídka Zrcadlo. Krátký příběh o ženě, které doma někdo zakrývá zrcadla, jsem napsal už před třemi lety a od té doby se mi válel ve virtuálním šuplíku notebooku. Když Golden Dog přišlo s nápadem publikovat na svých stránkách postupně povídky od „svých“ autorů a autorek, po letech jsem soubor otevřel, začetl se a povídka mi z toho odstupu nepřišla vůbec špatná. Přečíst si ji můžete zde.

Až do letoška by mě nikdy nenapadlo, že v jeden rok dopíšu dva romány. A ejhle. Bezejmenná touha není horrorový román, byť původní základ vychází z námětů hned tří horrorových povídek. Psát jsem ho začal na podzim roku 2018 a prvotní záměr býl, psát ho souběžně, respektive nastřídačku s Diablovou chrbticou – když by byla Chrbtica u Ivana, já bych psal Touhu. Hodně rychle jsem ale zjistil, že to nedávám a nedokážu se soustředit na dvě tak velké věci současně a tak jsem ještě koncem roku 2018 Bezejmennou touhu po napsání tří a půl kapitol odložil. K románu jsem se vrátil až letos v květnu/červnu a pro mě nevídanou rychlostí a plynulostí ho dopsal. Je to dosud nejdelší věc, co jsem napsal. Pět dějových linií, pět osudů několika postav. Jak jsem už zmiňoval, není to horror, je to… porno s příběhem. Ale podle vyjádření betačtenářů s nějakým psychologickým a dramatickým přesahem. Asi jsem ze sebe dostal více, než jsem doufal. Ještě čekám na připomínky poslední betačtenářky, pak román ještě jednou projedu, doupravím, učešu a pošlu nakladatelství Golden Dog ke zvážení vydání. A uvidí se.

Snad už koncem minulého roku přišel Miroslav Pech s nabídkou/nápadem vydat něco společného. Po několika různých návrzích a podobách se nám nakonec podařilo zaujmout vydavatele českobudějovického kulturního časopisu Milk & Honey, kteří se rozhodli vydat knihu obsahující po jedné novele ode mě a od Míry Pecha. V obou případech jde o horrorové příběhy. V tom mém o příběh, odehrávající se postupně ve třech časových rovinách, který poprvé vyšel v dnes již nedostupném čísle elektronického časopisu Lemurie a poté v povídkovém čísle časopisu Howard. Teď poprvé vyjde knižně. Musím říci, že kniha Milenci ze snů / S Meluzínou sůl lízat je opravdu skvěle graficky zpracována, novely jsou v knize zrcadlově, takže má každá „svou vlastní“ obálku, obě obsahují výstižné a nádherně vypracovalé ilustrace. Prostě kniha radost pohledět, a co teprve se začíst. V tuhle chvíli leží kniha vytištěná v tiskárně, kde čeká do 4. ledna 2021 na vyzvednutí. K dostání bude postupně na několika místech, určitě u mě a u Míry a na kontaktu časopisu.

Kromě výše zmíněného jsem letos poskytl jsem tři rozhovory (tady, tady a tady), dva z nich šli překvapivě (a mile) trochu do hloubky, obzvláště Ena ze mě vyždímala až překvaivé věci.

I letos na podzim Golden Dog vydal tištěný výběr tentokrát ze druhého ročníku časopisu Howard. Průběžně, s krátkými přestávkami, jsem celý rok přispíval recenzemi na Horor-Web. Před koncem roku mi vyšel článek na Vanili.cz.

Tady a teď

Samozřejmě mám několik věcí rozpracovaných, na nichž makám právě teď. A nebyl bych to já, aby jich nebylo hned několik najednou. Ono se mi tak i lépe pracuje, odskakuju si od jedné věci oddechnout a odpočinou ke druhé. Jak už jsem ve starších resumé jistě zmiňoval několikrát, nerad hovořím o věcech, které jsou rozpracované, protože ještě nejsou jisté a nemusí vůbec dojít do konce. Ale…

Již nějakou dobu dávám pro nakladatelství Golden Dog dohromady antologii ryze jihočeských horrorových povídek. Autoři a autorky pocházející z Jižních Čech přispějí povídkami odehrávajícími se v Jižních Čechách. Poměrně zajímavý počin, na němž je potěšující hlavně to, že se nám nakonec podařilo dát dohromady subžánrově, formálně a obsahově pestrou desítku příběhů. Aktuálně se s autory a autorkami pracuje na finální podobě a úpravách povídek. Mám rozepsanou předmluvu. Datum vydání jsme ještě ani neřešili.

V překladové fázi je malá antologie českého extrémního horroru, která by měla vyjít v zahraničí. I protože je to v současné chvíli stále ještě hlavně srdeční záležitost (jako by všechny ostatní věci, co dělám nebyly…), nechce se mi o tom ještě psát více. Ale je to jedna z takových těch osobních radostí, které si chce člověk jednou za čas udělat a hodně zahřejí, když se povedou.

Snad původně jen jako žert během diskuse padla na stánku Golden Dog během únorového knižního festivalu v Ostravě řeč na jistou horrorovou karetní hru. A já se toho, samozřejmě, chytl. Takže mám rozpracovanou horrorovou karetní hru tématicky zaměřenou na domácí horror. Snad z toho bude alespoň zajímavý zábavný suvenýr. Kdy to bude hotové je ve hvězdách.

Nejčerstvější prací je antologie současného polského horroru. Už mám u sebe prakticky všechny povídky, co jsem chtěl. Teď je kniha ve fázi překládání.

Po dvou a půl letech jsme se s Alenou Čadovou rozhodli vrátit k naší společné povídce Otloukej se, bábovičko a dovést ji do finální publikovatelné podoby. Jde o „hodně volný“ přepis jejího někdejšího rozpracovaného scénáře, který jsme chtěli do povídkové podoby převést pro mou povídkovou knihu Sešívance. Naneštěstí jsme se (přiznávám, že pravděpodobně hlavně z mé strany, ale to by bylo na dlouho) dostali do takových rozdílných pohledů, že jsem se rozhodl (i díky časovému tlaku na vydání Sešívanců), naši společnou práci zastavit. Ale ten příběh se mi hodně líbil, je drsný, strašidelný, má neskutečnou atmosféru a celou dobu mi to leželo v hlavě. Byla by obrovská škoda, kdyby ten nervydrásající příběh z jedné mateřské školky zůstal ležet ladem. Tak jsem Alenu nedávno oslovil, jestli bychom to nezkusili dodělat. Zrovna tedy příběh znovu projíždíme, škrtáme, upravujeme a ještě jsme se ani jednou názorově nestřetli…

„Novoroční“ vyhlídky

Co by se mohlo stát v příštím roce?

Třeba se objeví něco z toho, o čem jsem psal výše – Diablova chrbtica, Bezejmenná touha, nějaká antologie…

Mohly by být nějaké zhraniční publikace. Já jako „Umělec měsíce“ a tři mé povídky (Nejzazší vzpomínka, Mezi svými a Už to déle nevydržím) se v anglickém překladu (děkuji Milanu Žáčkovi) objeví ve čtvrtém čísle nigerijského (ano, čtete dobře) lifestylového magazínu Dvelyisi.

Povídku Mezi svými jsem v letošním roce poslal do konkurzu do jedné polské antologie. Třeba se zadaří. V plánu mám poslat do dvou polských antologií (jedna upírská, druhá o vrazích) další dvě povídky, právě se piluje překlad. Tak držte palce.

Povídka Nejzazší vzpomínka byla přijata do antologie Osidla temnoty, kterou připravuje Jan Hlubek. Poté, co povídka toulala po světě (Polsku, Anglie, USA, Nigérie), by tedy snad konečně vyšla česky.

Příští rok bude zajímavý pro Howarda. Jednak to bude deset let, co jsme na něm začali pracovat a taky by mělo vyjít kulaté 40. číslo (kdo by to byl před těmi devíti lety čekal?). Přemýšlím, jestli (vůbec a jakým způsobem) to nějak reflektovat. Faktem je, že přijetí „přílohy“ ke dvacátému číslu a pěti letům, antologie Za tebou bylo trochu zklamáním.

Co se týče mé tvorby, řekl jsem si, že si dám po dvou letech příští rok pauzu od románů a vrátím se zase k povídkám. Mám takový plán/nápad, napsat každý měsíc příštího roku jednu povídku. Už jsem si udělal i seznam (má seznamová obsedantně kompulzivní porucha slastně pomlaskává). V rámci tohoto nápadu (nechci to nazývat výzvou, protože to takhle nevnímám, nepotřebuji to splnit, když se záměr nepodaří, trhat žíly mi to nebude – vždyť, přeci, umělecká tvorba není žádný závod) bych chtěl dopsat chybějící povídky do jednoho projektu, který bych rád realizoval. Existuje hned několik variant jak by to mohlo vyjít, v závislosti na uspokojení mé vnitřní radosti. S největší pravděpodobností půjde o nějakou limitovanou záležitost, ale kdo ví, jestli se to začne formovat už příští rok.

Osud dalších případně napsaných povídek je ve hvězdách. V hlavě si pohrávám s další společnou povídkovou sbírkou s nějakým autorem nebo autorkou, ale žádné konkrétní kroky nepodnikám ani nezvažuju, to až budou nějaké povídky dopsané.

Faktem je, že do toho nápadu dvanácti povídek příští rok mi vlítl jako pes do hejna slepic nečekaný nápad na další román, který mi jistou dobu tak silně bublal v hlavě a v různých poznámkách získával nečekané kontury, až jsem se bál, že mi všechny mé plány zhatí a začnu ho psát. A to v řadě stojí již několik let formovaný nápad na jiný román. Nakonec jsem to zvládl ukočírovat, námět se hezky zařadí do fronty a na řadu přijde po povídkách příští rok, promýšleném románu v roce 2022 nejdříve v roce 2023. Koukám, že mám co dělat.

Už několik let si pohrávám s myšlenkou, že bych, v nějakém omezeném nákladu, dal dohromady a vydal něco ze své básnické tvorby. Neustále se k tomu vracím, probírám, upravuju, dopisuju… a pak to zase zavřu a nechám být. Třeba to bude zrovna příští rok.

Ale to je všechno je pouhé možná a kdyby, které se vůbec nemusí změnit v „je to“… Co všechno z tohohle se nějak vyvrbilo nebo dotáhlo do konce se uvidí zase až příští rok touhle dobou, v dalším shrnutí a ohlédnutí za uplynulým rokem. Jsem sám zvědavý, o čem všem v něm budu psát.

Takže, vzhůru do dalšího roku, další práce, další tvorby, dalších radostí.