Ondřej Kocáb & Honza Vojtíšek: Rozpolcení
Koncem června 2020 vyjde společná povídková sbírka Rozpolcení dvou českých horrorových autorů Ondřeje Kocába a Honzy Vojtíška. Oba autoři dali takřka rovným dílem dohromady celkem 21 povídek, některé z nich již dříve publikované na internetu, v časopisech nebo antologiích, jiné se své publikace dočkají úplně poprvé. Kniha má tedy stále čím překvapit.
Rozpolcení člověku nasadí brouka do hlavy. Nezáleží na tom, zda ve vnitřním konfliktu zvítězí odpor či touha, finální rozhodnutí nikdy nebude zcela uspokojivé. Své o tom vědí i hrdinové povídek této sbírky. Ať už se jejich démoni skrývají v temných zákoutích mysli či reality, čeká je konečná volba. Stejně jako tebe, milý čtenáři – odvážíš se ponořit do temné mozaiky příběhů nebo jsi příliš… rozpolcený?
V knize naleznete příběhy všech různých odstínů horrorového žánru, dokonce i povídky, které jeho hranice překračují, vždy však zůstávají v temných oblastech nepříjemného podivna. Čeká vás 314 stran atmosférického i syrového strachu, napětí, neuvěřitelných příběhů i temné romantiky.
Když strach a uchvácení ovládnou mysl, dojde k rozpolcení. Utečete nebo vyčkáte, co se stane?
Objednávejte na:
ondrejkocab8@gmail.com
vojtisekhonza@centrum.cz
Ukázky:
Naše nejlepší mozky
Ondřej Kocáb
Teď zpětně si připadám hloupě, že jsem se tam tehdy vracel. Jenže co jsem měl dělat? No dobře, dejme tomu, že jsem mohl předstírat nemoc. Jenomže to by problém pouze odložilo, nikoli vyřešilo. Taky to klidně mohlo být tak, že jsem se přepracoval, usnul jsem a postihla mě hodně živá noční můra. Myslím, že to jsem si také namlouval cestou do kanceláře, když se přede mnou v ranní mlze objevila budova nemocnice.
Má nervozita ještě vzrostla, když jsem ve vstupní hale zahlédl našeho recepčního. Stejně jako vždycky na mě se zachmuřeným výrazem kývl v gestu pozdravu. V očekávání, že se stane něco zlého, mě okolní normalita vysloveně dráždila. V té chvíli jsem už věděl, pro co jsem si dnes přišel do práce. Pro důkaz, že nepřicházím o rozum.
Mé napětí dostoupilo vrcholu, když jsem vstoupil do své kanceláře.
„Jdeš právě včas.“ oznámil mi Jirka. „Mimochodem, už volal pan Polanský. Domluvil jsem schůzku na deset hodin v zasedací místnosti. Nesmíme to podělat, nová technologie, kterou přináší, je zcela revoluční a může způsobit zásadní změny v oblasti –“
Nebo něco takového, nevím už přesně, co říkal. Nějakou nabubřelou tirádu o tom, jak zastaralé máme vybavení a jak by to tady vypadalo, kdyby tomu šéfoval on. Ti mladí mívají o všem zkreslené představy. Myslím, že kdybych většinu času nebyl takový kliďas, už bych se s ním dávno chytnul kvůli nějaké banalitě. Ne, neměl jsem ho rád, ale snesl jsem ho. Obvykle jsem něco zabručel a věnoval se práci. Dnes však ne.
Podívejte se na to takhle – pro mě ten člověk včera večer zemřel. Viděl jsem to, vyjmuli mu mozek z hlavy. A teď tady seděl v místnosti s haldou lejster, nad kterými jsem včera do noci pracoval, a vykládal svá moudra jako každý den. Uvnitř mi ze srdce spadl velký balvan. Byl to jen sen, nic než zlý sen.
Pak mě něco napadlo. Poslední, finální důkaz.
Jizva. Musel by mít po obvodu hlavy jizvu.
Pořádně jsem si začal prohlížet jeho čelo těsně pod vlasy. Můj zkoumavý pohled asi působil dost úchylně, protože se mě Jirka začal vyptávat, co tak divně koukám a o co mi jde. Já se však jen nervózně rozesmál. Konečně jsem měl jasno.
Přání smrti
Honza Vojtíšek
„No tak,“ zašeptal do větru přivádějícího hustší a temnější tmu. „Jen jednoho jediného vhodného.“ Lampa v dáli, takřka celá skrytá v džungli žloutnoucího listí, zablikala. „Chci toho snad moc?“
Odpověděl mu dětský smích následovaný rázným matčiným napomenutím. Než mu to v hlavě sepnulo, vyloupli se ze záhybu, jako by vystoupili přímo ze křoví. Jako vyslyšená prosba. Hubená dlouhovlasá zrzka něco přes třicet v ošoupané džísce, kožené minisukni a šedých kozačkách nad kolena. V obou rukou nákupem nadité igelitky. Kolem ní poskakoval tak šestiletý klučina. Rozkopával spadané listí a tahal ji rozpustile za těžké tašky.
„Jen počkej,“ snažila se mu domluvit. „Hned jak narazíme na nějakého bubáka – a že jich tady v parku je – řeknu mu, jak zlobíš.“
Bubák stojí blíž, než si myslíš, pomyslel si Artur, schoval se do přítmí pěšinky a nechal je přijít až k sobě.
Štěstí mu přálo.
Jako první se mu do listnatými stěnami zúženého zorného pole dostal chlapec. Vymrštil ruku jako chapadlo, drapl jej za krk a přitáhl k sobě. Rychle mu paži omotal kolem krku a prvotní pokus vzdoru uťal hlavní vraženou do dětského spánku.
„Drž hubu!“ zarazil matku chystající se křičet. „Pojď!“ rozkázal jí a začal s klukem couvat do krytého prostoru.
Následovala jej. Mlčky. Vytřeštěné oči ani jedinkrát neuhnuly z místa, kde se hlaveň dotýkala synovy kůže. Obě nákupní tašky pořád v ruce.
Větve ho škrábaly po tvářích a cuchaly jeho vlasy. Začal se potit a cítil, že se pistole začíná chvět. Mysl měl rozpolcenou. Snažil se rychle vzpomenout, zda v křoví není ukryt nějaký kmen stromu, který by se mu mohl neplánovaně postavit do cesty a poskytnout matce příležitost pokusit se syna zachránit zoufalým činem. Ohlédnout se neodvážil, nechtěl ji spustit z očí. Ve zběsilé rychlosti pak vymýšlel další část plánu. Jak dál. Co říct. Co neříct. Jak to ukočírovat. Zjistil však, že se dostal do slepého bodu. Nevěděl, jak dál.
Když se prostor rozšířil, všichni se zastavili.
Trochu kluka přiškrtil a vtlačil mu hlaveň více do lebky. Komfort letmého pohledu mu však odhalil, že je to zbytečné. Kluk prostě ztuhl. Dokonce mu po tvářích netekly ani žádné slzy. Prostě jen mlčky stál a bez mrknutí okem hleděl na matku.
Ta položila obě tašky na zem. Ani jedna se nepřevrátila. Letitá zkušenost s ukládáním nákupu podvědomě naučila mozek a ruce umístit těžiště plně naložené tašky co nejvhodněji. Vztáhla ruce. Chystala se promluvit.
Ale on nechtěl, aby promluvila. Bál se, aby se věci nezačaly ubírat jiným směrem, než si přál. A on chtěl, aby to udělala. Musela to pochopit.
„Dělej, ty krávo!“ zařval na ni. Snažil se udržet pohromadě poslední zbytky zdravého rozumu a čistého úsudku.
Zarazila se a sklapla čelisti. Vyděšený výraz nabral kontury nechápavosti. Mlčky na něj hleděla. Aspoň zjistil, po kom to kluk má.
Lehce zatlačil na kohoutek. Je tak blbá, že to nechce pochopit?
„Kurva, udělej to!“
Žena, pihovatou tvář rozplizlou rozmazaným líčením a znetvořenou strachem, se najednou přestala třást. Cosi v jejím výrazu se změnilo.
„Neubližujte mu,“ hlesla odevzdaně. Zvedla ruce. Rozevřela riflovou bundu a začala si rozepínat bílou košili. Zahlédl růžový lem podprsenky. „Budu… poslušná.“
Co…
„Co to do prdele děláš?“ zakvičel hystericky. „Myslíš, že chci tohle?“
„A co teda chcete?“
Bylo mu jasné, že už nemá moc času, protože záblesk vzteku v její tváři svědčil o tom, že se z písčité půdy pomalu dostává na pevnou zem. Že se ještě stále bojí, ale už ne tím bezradným stylem jako před pár okamžiky. A brzy se stane nebezpečnou.
„Nemůžu to říct,“ zařval bezradně. „Prostě nemůžu. Musíš na to přijít sama. Ale pospěš si. Dochází mi trpělivost.“ Pak z něj, dřív, než si to vůbec stihl uvědomit a nějak tomu zabránit, vypadlo: „Chci zabít. A zatím je k tomu tvůj kluk nejblíže.“
V ten okamžik byl najednou vyděšenější snad více než žena před ním. Nepřekročil mez, povolenou hranici? Nepokazila to ta jeho nevymáchaná huba? Posral to. Určitě to posral!
„Nezabíjejte ho,“ klekla si na kolena, „prosím.“ Sklopila hlavu a zašeptala: „Radši mne než jeho.“
