Přišel. Odešel. Zůstali mrtví
I.
Když se masivní dveře zaklaply, zmocnil se jí zvláštní pocit. V této části ještě nikdy nebyla. Plně si uvědomovala výjimečnost situace. Cesta k nejvyššímu. Viděla ho jen jednou, když jí sem přivezli. Vyloupl se ze stínu v přijímací místnosti a prohodil pár strohých, obecných, lehce naučených vět na uvítanou. Nic osobního, nic vřelého. Jen to, co jí z jeho pozice náleží.
Teď ji za ním vedou. Měla by se cítit poctěna, ale bylo jasné, že to může znamenat jen dvě věci. V obou případech průser. Buď něco provedla ona, něco tak závažného, že si to žádá osobní pokárání, čehož si ale nebyla vědoma, nebo se konečně rozhodli, že něco provedou jí. Nějak neměla chuť rozmýšlet se, která z těch horších variant je ta lepší.
„Běžte!“ zazněl za ní příkaz.
Lehce naznačila pukrle a vykročila.
Opravdu jde o něco závažného. Minule byla za podobnou drzost odměněna pažbou pušky, vraženou do ledvin. Věci příští zřejmě vyžadují, aby k nim došla po svých, v co nejlepším rozpoložení.
Polstrované dveře ji nijak nepřekvapily. Taky by se chtěla od okolního prostředí izolovat co nejvíce.
„Ke zdi,“ ozval se hlas znovu.
Poslechla a postavila se vedle dveří.
Ozvalo se zaklepání na futra, dveře se otevřely a eskorta oznámila, že ji přivedla. Absence jakékoliv profesní konverzace jí překvapila.
„Pusťte ji dovnitř a počkejte za dveřmi,“ ozvalo se z místnosti.
„Ale…“ chystala se eskorta oponovat, byla však ihned zaražena.
„Dělejte, co říkám!“
K jejímu vlastnímu překvapení jí eskorta sundala pouta. No do prdele, nestihla vyjít z úžasu. To už ji ale pěstěné, přesto silné a tvrdé ruce nasměrovaly do dveří a vstrčily dovnitř. Ještě se ani nestihla nadechnout a dveře za ní se rázně zavřely.
Zůstala stát, rozhlédla se. Kancelář jako každá jiná. Skříň, kartotéka, zaprášené kytky, kýčovité obrazy, koberec, židle, stůl, křeslo, počítač.
Ani se nepostavil.
Od posledně se moc nezměnil. Jen si nechal narůst knírek, což se jí docela zalíbilo. Byl stejně stříbřitě šedý, jako jeho husté vlasy. Odhadovala mu něco přes padesát, statný s rozmazanými a nevýraznými rysy v přesto sebejisté tváři. Krásný. Přesně její typ. Věkově i vzhledově.
Pohnul se jen lehce. „Jestli se o něco pokusíš, v mžiku ti zlomím vaz a pak se na tvou mrtvolu z radostí vychčiju.“
Lehce přikývla.
Usmál se, vytáhl ze zásuvky diktafon a zapnul jej. „28. července 2026. 14:17 hod. Pohovor s Tresmou 66.“ Pohledem jej zkontroloval a pak položil před sebe na stůl.
„Prosím,“ pobídl ji. „Posaďte se.“
Šesti ráznými kroky přešla kancelář, odsunula židli a posadila se. Když vzhlédla, listoval papíry. Má složka, napadlo ji.
„Takže,“ povzdechl si. „Politická teroristka-“
„Nešlo o politiku,“ skočila mu do řeči.
Usmál se. „Samozřejmě,“ mávl rukou. „Já vím. Četl jsem váš spis. Je to jen politicky korektní detail. Nějak to specifikovat museli.“
„Nějak, aby to co nejvíce odpovídalo jejich záměru, mluvě a pohledu na věc,“ nedala se.
„Ale vždyť je to jedno, ne?“ pozvedl obočí. „Těch třiatřicet zavražděných, přiznání a soudní rozsudek přece zpochybňovat nechcete.“
„Pětatřicet,“ opravila ho. „A ne, nechci.“
Trochu ho překvapila. Natolik, že jej načas vykolejila z konceptu. „Vy jste to počítala?“
„Ano.“
„A není to v kontextu těch celkem 156 zavražděných jedno?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Trochu mě mrzí, že jsem si jich nepřipsala více.“
„Prosím?“
„Lépe by to působilo u soudu.“
„Pokud jsem dobře pochopil vaše výpovědi, vy jste se v podstatě obětovala. Jediná jste zůstala naživu.“
„Ano, vždycky musí někdo zůstat naživu.“
„Proč?“
„Aby mohl podat zprávu.“
„Takže jste mučednice?“
„Ne! Nikdy jsem na to takhle nehleděla. Jsem jen pouhý posel.“
Opět se usmál. „No, ono to někdy vyjde nastejno.“
„To mě nezajímá.“
„Dobře,“ uzavřel to odbočení a otočil stránku. „Zatčena, souzena, odsouzena.“
Rázně na ni pohlédl.
„Jste si vědoma nevyhnutelného následku tohoto rozsudku?“
Odhodlaně mu ten pohled vrátila. „Zemřu.“
„Ano,“ přitakal, pustil papír a opřel se do křesla. „Jste zde, protože vám chci nabídnout možnost toto ultimativní Zemřu změnit na Možná zemřu. Nebo ještě lépe Možná nezemřu.“
„O co jde?“ nenechala se zaskočit. „Něco za něco?“ Rozhlédla se po místnosti a nevědomky si zajela pod krk ke knoflíku vězeňské košile. „Tady?“
Teď už se rozesmál nahlas. „Ne, pokud máte na mysli to, co si myslím, že vás napadlo, tak ne.“ Jeho výraz se změnil v pohrdlivý. „Ženy mě nezajímají.“
Nahnul se nad stůl, zavřel složku a zastrčil ji do zásuvky.
„Nemůžu vám říci, o co jde. Nebudu vám to dokonce moci říct ani poté, co se rozhodnete. Vše se dozvíte, nebo ne, samozřejmě, v pravý čas, až to bude aktuální. Jediné, co teď po vás chci, je rozhodnutí. Musíte se rozhodnout tady a teď. Upozorňuji, že to rozhodnutí je nevratné a nezměnitelné. To rozhodnutí je na vás. Nepříjemná jistota nebo možná příjemná nejistota. Chcete zemřít nebo možná nezemřít?“
Skoro ho ani nenechala domluvit. „Chci žít!“
„Beru to tedy jako ano?“
„Berte si to, jak chcete.“
„Svá v každém okamžiku,“ řekl takřka obdivně. „Nuže, můžete jít,“ pokynul rukou ke dveřím a druhou zmáčkl tlačítko pod stolem. „Vše se dozvíte, až vás bude třeba. Gratuluji vám ke správnému rozhodnutí a přeji hodně štěstí. My dva se už neuvidíme.“
Nechtěla mu na to nic říkat, proto byla ráda, když jí eskorta uchopila za loket a v podstatě vytáhla ven z místnosti.
II.
Došlo k tomu za deset dní po návštěvě u ředitele věznice.
Dveře její cely se otevřely, dovnitř vešla od pohledu ostrá žena v uniformě a pronesla: „Je čas. Půjdeme!“
Znělo to tak konečně a nevyhnutelně, že chtěla začít protestovat, že přece dala souhlas. Že popravu oddálila, ale než se odhodlala, žena promluvila znovu.
„Vezměte si jen věci pro sebe nezbytné a důležité. Jinak vám bude všechno přiděleno.“ Bez mrknutí oka pohlédla na hodinky. „Máte pět minut.“
Pak už se s ní nikdo nebavil.
Stihla to dříve. Když se narovnala, eskorta ji spoutala. Nacpali jí do úst ucpávku a přes hlavu přetáhli tmavý pytel. Vedli ji jako pejska. Pak ji naložili do auta a blíže neurčenou dobu někam jeli. Když zastavili, oddechla si. Byl to však jen přestup. Přendali ji z jednoho auta do druhého.
Bavila se myšlenkou, že s ní jezdí pořád jen dokola kolem věznice a nakonec skončí v jiném jejím křídle. Snad by ji to ani nepřekvapilo.
Když jí pytel sundali, stála zase v místnosti. Vypadala úplně jinak, než jakákoliv jiná vězeňská, kterou prošla. Tahle byla mnohem živější. Byla totiž červená, se žlutým proužkem po obvodu, pár centimetrů pod stropem. To nikdy neviděla. A ty kytky všude kolem.
Před ní stála žena, která s ní mluvila v cele. Vedle ní mladík v uniformě. Přistoupil k ní a vyndal jí z pusy ucpávku.
„Vítám vás v našem zařízení. Přesunem do něj se váš status ani postavení nijak nemění. Pořád jste a již nikdy nebudete nic jiného než jen a pouze Tresma 66, i když to číslo zde nemá význam. Občas se vám bude zdát, že pociťujete jakousi výjimečnost a mnohem větší volnost, ale v podstatě jste se dostala jen z louže pod okap. Jste v nejstřeženějším komplexu, který vás napadne. Předpokládám, že si plně uvědomujete, že sebemenší přestupek, odpor, neuposlechnutí, povede jen k okamžitému vykonání vašeho rozsudku. Bez možnosti odvolání. Neptáme se, nežádáme, rovnou střílíme. Může to udělat prakticky kdokoliv kdykoliv, kdo je zde. Přesto doufám, že to nebudeme my, kdo tak učiní. Ve vašem vlastním zájmu.“
„Ano, plně to chápu,“ pokusila se verbálně vzdorovat.
Trest nepřišel.
„Jste zde pouze jako spojka, posel, hodinová manželka, ať už to znamená cokoliv. Budete spojnicí mezi námi a jedním vězněm. Zdůrazňuji, že jedinou spojnicí. Druhé důležité upozornění – v okamžiku, kdy překročíte vymezený prostor, jste jedinou strůjkyní svého osudu. To, jak se budete chovat vy k němu, a ostatně i on k vám, je čistě jen na vás a vaši zodpovědnost.“ Nepokrytě se škodolibě usmála. „To je vše, co potřebujete vědět. Tady strážmistr vás odvede do ubikace a vysvětlí zbytek.“
Strážmistr, skoro třicetiletý kudrnatý brunet, takřka andílek, z ní celou dobu nespustil oči. Moc dobře věděla, že to není jen z ostražitosti. Mohla by si na to vsadit.
Jak ji vyváděl z místnosti, přejel jí rukou po zadku.
Když byli v dostatečné vzdálenosti od dveří, sami v úzké chodbě, odhodlaně promluvila.
„Jestli to uděláš ještě jednou, při první příležitosti ti zlomím obě ruce. Nepochybuji o tom, že jsi četl můj spis,“ nechala potřebnou dramatickou pauzu a pak trochu zjemnila tón hlasu. „Nebo mi řekneš, co chci vědět, rozhodně více, než mi řekla ta suchá makrela, a můžeš si dovolit více. Mnohem více.“
Ušli asi ještě čtyři kroky, když ji zezadu drapl za límec košile, prudce zastavil, zaslechla cvaknutí zámku a pak ji rázným škubnutím prohodil pootevřenými dveřmi do malé místnůstky. Nápis na dveřích si přečíst nestihla, ale hromada čisticích prostředků, smetáků a špinavých hadrů byla výmluvná.
Dveře se zabouchly, zámek cvakl a už byl u ní. Nestačila nijak reagovat. Jediným škubnutím jí roztrhl košili, podprsenku neměla. Nikdy ji nepotřebovala. Podle výrazu v jeho tváři jej to potěšilo. Otočil ji tváří ke zdi, stáhl tepláky a natlačil se na ni. Levou tváří se opírala o zeď.
„Aspoň mi sundej ta pouta,“ řekla se staženou pusou.
„Ne,“ konečně promluvil a vnikl do ní.
*
Jejím úkolem bude v podstatě starat se o místního elitního vězně. Říkají mu Misantrop. On sám, pokud tak vůbec činí, o sobě hovoří jako o dr. Petersovi.
Díky němu museli přebudovat zvláštní oddělení s pečlivostí pro každý detail, neboť každá, i zdánlivě malicherná chybička, může znamenat smrt. Kohokoliv. Kdykoliv. Učili se dost rychle. Užíval si to.
Je to úkaz, který je nejlepší přijmout jako holý fakt a nesnažit se nad ním přemýšlet. Objevil se kdoví odkud. Trvalo dlouho, než ukázali na něj. Kdo ví, kde se jeho schopnost vzala. Mnohem děsivější, než její původ, však byly její následky.
Jakýmkoliv způsobem, dotekem, slovem, pouhou myšlenkou, dokázal dr. Peters způsobit smrt či přímo zabít jakýkoliv počet lidí v okruhu 100 metrů. A že toho využíval. Ve spojení s jeho nenávistí k lidstvu, ke každému jednotlivému člověku z něj tato schopnost udělala nejkonkrétnějšího nejmasovějšího vraha všech dob. Hitler se Stalinem snad dali podnět k vraždám milionů lidí, dr. Peters však ty tisíce obětí, které mu jsou přičítány (a konečná čísla se rozcházejí každý pokus o sečtení) zabil sám, přímo svýma rukama, myslí, odhodláním…
„Někdy si hrál,“ specifikoval to strážmistr jen chvíli poté, co se jeho sperma rozstříklo po jejích zarudlých půlkách. Mačkal je při tom jak šílený. Mnohem více ji však bolela tvář, dychtivě zbrklými přírazy omlácená o zeď. „Jindy to bral plošně. Prostě přišel, odešel. Zůstali mrtví.“
„Jak se vlastně povedlo jej chytit?“ zeptala se, když už měla kalhoty zase natažené a košili svázanou drátkem. Ruce však stále spoutány.
„To nikdo neví,“ odpověděl.
A řekl toho samozřejmě více. Komplex je rozdělen na dvě části. Hlavní obytná, kde jsou oni a jeho cela, vzdálená přes 150 metrů, v zemi nikoho, jak oni říkají, v bezpečné zóně. Spojuje je jen jedna jediná chodba. Podzemní tunel. Tím bude chodit ona a nosit mu jídlo a vše potřebné. První dobrovolníci se přestali hlásit dost brzo. Riziko úmrtí je dost vysoké. Vyčlenili proto tedy Tresmy. Její předchůdce se už dva dny nevrátil a tak byla povolána ona. Může si být jistá, že se již hledá náhrada i za ni.
„Jak dlouho vydržel?“
„Měsíc, ale já vsázel pouhé dva týdny. Byl dost arogantní. Ty vypadáš rozumněji.“
Práce vcelku jednoduchá. Tam může donést prakticky cokoliv, samozřejmě v rámci dovolených mezí. Zpátky ale nic. Vše musí cestou zpět v tunelu hodit do odpadní šachty vedoucí do spalovny. Nedoporučuje se tělesný styk s vězněm, naopak, v rámci vlastního přežití se doporučuje vyhovět mu ve všem, co není v rozporu s předpisy komplexu.
„Útěchou může být, že vydržíš-li deset let, bude ti snížen trest.“
Že k tomu ještě nikdy nedošlo, dodávat nemusel. Neušlo jí, že něco zatajil.
„Stály ti ty informace za to, nabídnout za ně své tělo?“ zeptal se jí těsně před odchodem.
„Vy muži,“ zasmála se a poupravila si rozevírající se košili. Bylo jí však jasné, že na chodbě asi moc lidí nepotkají. Tohle zařízení má určitě jen ten nejnutnější počet zaměstnanců. Čím méně, tím lépe. „Dva roky jsem nepíchala. Už jsem se bála, že mi zaroste. Jste fakt jednoduší. Nejen, že jsem tě využila jako živého robertka k ukojení svého chtíče, ale ještě jsi mi řekl, co jsem chtěla vědět.“
„Kurva,“ uniklo mu.
„Netrap se,“ usmála se na něj mile. „Posloužil jsi dobře… v obou případech.“
III.
Ještě se nestihla ani pořádně ubytovat, jen převléknout a utřít si z půlek zasychající semeno, ještě pořád jí pulsoval rozkrok – byl rychlý a zbrklý, ale stihla to – a už jí zastihly pracovní povinnosti.
Před masivní, ale průhlednou bránou, jako vypadlé z nějakého vesmírného sci-fi, nafasovala tác s jídlem, tmavou obálku, velký igelitový pytel a několik instrukcí.
„Vstupní brána je dvojitá. Cestou tam se v ní svlečete do naha,“ deklaroval nehybný důstojník naučenou litanii. „Tunel má 150 metrů. Jakmile cestou tam překročíte žlutou čáru, vstoupila jste do nebezpečné oblasti, kde vám pomáhej bůh. Jste tam jen sama za sebe. Nikdo za vás ani vám za nic neručí. Za čárou visí kombinéza, tu si můžete obléknout. Pokud vás nebude chtít nahou.“
Věděla, že tohle je vtípek, kterým sebe i ostatní oblaží jen jednou za čas.
„Vedle kombinézy jsou ve zdi dvířka. Vedou do spalovny. Máte přísný zákaz odtamtud cokoliv vynést. Vše, co od něj ponesete, vhodíte do spalovny. Pak se zase svlečete, kombinézu tam necháte a až pak, nahá, bez věcí, překročíte žlutou čáru. Pokud cokoliv z toho nedodržíte, bez varování vás zastřelíme.“
Na potvrzení těchto slov jeho kolega zachrastil zámkem pušky. Bylo to okaté, teatrální, ale přesto působivé.
„Pak už jen absolvujete dezinfekci, oblečete se a můžete opustit střežený prostor.“ Aniž by hnul jinou částí těla, ukázal prstem na hodiny. „Donáška je třikrát denně. V osm, v jednu, v sedm večer. Je jedno, jak dlouho tam budete. Budeme vědět, že se vracíte. Limit je 36 hodin, pokud se po jeho uplynutí nevrátíte, vyšleme náhradu.“ Připažil. „Je-li vám život milý a jste-li schopna si plně uvědomit příležitost, která vám byla poskytnuta, poslechněte, co jsem vám řekl, a udělejte cokoliv, co po vás on bude chtít. Pokud to nebude v rozporu s našimi pravidly. Jinak vám buď Bůh milostiv. Nějaký dotaz?“
Byla v šoku. Dotaz? Tolik vstřícnosti nečekala.
„Na co mám ten pytel?“
„Váš předchůdce,“ řekl a měl co dělat, aby udržel koutky ve vlažném klidu. Očima šlehl po hodinách. „Je tam už 40 hodin. S největší pravděpodobností je mrtvý. A on tam jeho tělo určitě nebude chtít.“
„Co když je živý?“
„Přiveďte ho zpět, my už se o něj postaráme.“
„Fajn,“ usmála se a pohlédla na vstupní portál. „Takže v uzavřeném prostoru svlíknout, oblíknout se až za čárou. Nic nevynést ven, všechno spálit.“
Mlčky přikývl.
Rozepnula si dva knoflíky vězeňské košile. „Kdy naposled tam vešla nějaká žena?“
„Jste první.“
„Tak si to budete třikrát denně užívat, co?“
„Pravděpodobně,“ uniklo mu.
Byla ráda za tu neprofesionální poznámku. Byla projevem úcty, pochopení a života v jinak stroze sterilním prostředí.
„Tak jdeme na to,“ zvolala, dala si pytel pod jedno rameno, obálku pod druhé, zvedla tác s jídlem a vstoupila do tunelu.
Vlastní nahota jí nikdy nedělala problémy, naopak, právě teď si to užívala. Dokonce přemýšlela, že si na sebe tu kombinézu neobleče a představí se mu v celé své kráse… nakonec ale usoudila, že na to snad bude ještě času dost.
Tác i nádobí byly z podivného materiálu. Ani plech, ani porcelán, ani plast. Jediné, co ji napadlo, byl tvrzený papír. A přišlo jí to i logické. Vždyť to bude třikrát denně házet do ohně. Taková spotřeba jistě vyžaduje co nejúspornější opatření. Trochu ji štvalo, že se potáhne takový kus s mrtvolou v pytli, a když zjistila, že dvířka do spalovny jsou ve výšce jejího pasu, hlasitě zaklela. Nejvíce jí však v hlavě vrtala ta obálka. Co v ní asi je?
Když zahlédla konec tunelu, zastavila se. Brána do dalšího prostoru byla podobná té předešlé. Stejně průhledná. Viděla kus kruhové místnosti. Stůl, křeslo, vzadu police plné knih. Světlo vycházelo ze stropu. V křesle někdo seděl. Bokem k ní, začten do knihy. Bylo otázkou, zda o ní ví. Nevypadalo to tak. Místnost vyhlížela docela útulně.
Nadechla se a přistoupila k bráně.
Ozvalo se tiché cvaknutí, brána se tiše otevřela. Kdo ví jak.
Muž na křesle se skoro ani nepohnul. Jen si olízl prst a otočil stránku. Papírová kniha. Spočinula na ní pohledem a krátce se pokochala. To už se tak často nevidí.
Rychle se však vzpamatovala. Nechtěla na sebe hned upozornit. Vstoupila dovnitř. Mechanismus za ní se zavřel stejně tiše, jako se otevřel.
Chtěla pozdravit, jenže jí došlo, že je v situaci, kdy všechno, co udělá, může být vnímáno negativně, jako provokace, drzost, výsměch. To, co jí o tom muži navykládali, znělo sice šíleně, ale z nějakého důvodu tomu věřila. Nevěděla o žádném důvodu, proč by neměla. A tak jen mlčky stála, i když jí to nebylo příjemné.
Trvalo to neskutečně dlouho. V reálném čase možná ne, ale v její mysli uběhly snad hodiny. Muž ještě jednou otočil stránku. Chvíli četl, pak ohnul horní růžek a knihu zavřel. Skoro zavrčela. Vybavilo se jí, jak přesně za tohle byla v mládí pohlavkována. Nikdy neohýbej stránky knih, znehodnotíš ji. Položil knihu na stůl před sebou. Zvedl levou nohu, kopl do stolu a uvedl křeslo v pohyb. Když se otočilo přímo proti ní, položil nohu rázně na zem a křeslo zastavil. Pohlédl jí do obličeje.
„Ale?“ řekl s lehkou stopou překvapení. Obličejem mu proběhla vlna pobavení. „Zajímavé.“
Nic nedělej, opakovala si v duchu. Nech ho se trochu projevit.
Zvedl ruku a přivolal ji prstem.
Pět kroků a zastavila se těsně před ním.
Místnost se před ní doširoka rozevřela. Měla rozměry menší tělocvičny. Snažila se periferním viděním obsáhnout co nejvíce, přitom ale nijak nedat najevo, že si to tu prohlíží. Měla kruhový půdorys. Kromě brány ještě dvoje dveře. Zahlédla palandu, takže jedny vedou určitě do koupelny, ale ty druhé? Vybavení sice strohé, ale na úrovni. Skoro by zapomněla, že je vlastně ve vězeňské cele. Tohle se jí podobalo nejméně ze všech, kterými kdy prošla.
Prst namířený na tác s jídlem se pohnul ke stolu. Pak se vrátil k obálce a nakonec ťukl do mužovy hrudi.
Pochopila. Položila tác na stůl a obálku mu podala.
„Ukliď to,“ ukázal za ni.
Otočila se a málem nadskočila. Na podlaze sedělo, zády opřené o zeď, nehybné tělo, evidentně jejího předchůdce. Bezpochyby, jeho vězeňský mundúr byl stejného střihu i barvy. Jen byl více, mnohem více, od krve. Málem ji uniklo zakvílení, ale rychle se ovládla. Musíš být silná, přesvědčila se. Nesmíš se nechat zlomit, nachytat. Ne hned na začátku. Ostatně, pětatřicet mrtvých její rukou během několika desítek minut bylo dobrou průpravou.
Podívala se zpátky na něj, odhodlaně. „Kde je hlava?“
„Není,“ pokrčil rameny. „Tady kolem…“ rozpřáhl ruce.
Pohlédla zpět na bezhlavou mrtvolu. Jako rudá svatozář kolem ní na zdi ulpěly krvavé kousky vazké hmoty. Už se to ale nelesklo.
„Stejně mu byla k hovnu,“ zaslechla jeho hlas.
„Jasně,“ odsekla, rozprostřela pytel a přistoupila k tělu.
Za sebou zaslechla zvuk trhaného papíru.
Obálka.
*
Kdyby tehdy součástí úkolu bylo i odklidit mrtvá těla všech, které zabijí, nikdy by do toho nešla. A tím by se vyhnula tomuto. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jakou kdy absolvovala. Snad proto ve filmech tohle vždycky přecházejí, to se pak zdá, že dostat mrtvé tělo do igelitového pytle, je brnkačka. Hovno. I když se nehýbe a je bez hlavy, stejně se u toho zapotíte a máte chuť proklít kohokoliv k čemukoliv.
Trvalo jí přes hodinu, než za tělem zaklapla dvířka spalovny. Další půlhodinu uklízela ten humus, který po sobě zřejmě puklá hlava zanechala.
Muž zatím snědl jídlo a prostudoval obsah obálky.
„Mám docela dobrou náladu,“ řekl jí, když se postavila z druhé strany stolu. „Ostatně jako vždy, když někoho sejmu.“
Zahlédla svou fotku od soudu. Zdá se, že tajemství obálky je odhaleno.
„Tedy,“ shrnul papíry na jednu hromádku. „Nějaký dotaz?“
„Měla bych nějaký mít?“ zeptala se překvapeně.
„No, já nevím,“ skoro vyprskl. „Nejsem v tvé situaci.“
Naštěstí nebo bohužel? napadlo ji.
„No dobře,“ rozhlédla se kolem. „Tedy, ještě něco?“
Bylo vidět, že ho překvapila. Možná byl zvyklý na cokoliv, ale dokázala ho rozhodit.
„Ne,“ řekl nakonec. Nastrkal papíry zpátky do obálky a hodil ji před ni na stůl. Všimla si, že použité nádobí nenechal na stole, ale uklidil je na tác. „Můžeš jít.“
Vzala tác, otočila se a beze slova odešla. V odrazu brány, než se otevřela, si všimla, že její odchod sleduje. Usmála se.
Asi to ještě bude zajímavé.
IV.
Trvalo týden, než ji, podle jejího úsudku, vzal na milost. Přestal být strohý, začal vtipkovat. Pomalu zabředávali do rozhovorů. Delších a delších. Všechno to ale jakoby nikam nevedlo. Pořád to bylo jen jako, spíše jen slušnost, než zájem. Cítila, že pořád chodí dokola. Pokaždé ji ale propouštěl stejně, otázkou: „Nějaký dotaz?“
Hned jak se od něj vrátila poprvé, následoval skoro hodinový výslech. Co říkal? Co dělal? Na co se ptal? Jak se choval, působil? Výslech byl součástí každé cesty, každou z nich zakončoval. Myslela si, že to časem opadne, ale mýlila se. Otázky byly pořád stejné, během pár dní se je naučila zpaměti a odpovídala už skoro strojově, automaticky.
Po deseti dnech si řekla, že je čas být sama sebou. Necítila z něj hrozbu. A tak desátého dne po obědě na jeho tradiční dotaz odpověděla.
„Kdo jsi?“
Chvíli mlčel a nehnutě ji pozoroval. I jemu samotnému muselo být jasné, že se jednou zeptá, ale zřejmě očekával jinou otázku.
„Člověk,“ odpověděl. „Jako ty.“
„No, to asi ne,“ odfrkla si. „Pominu-li pohlavní rozdílnost, já jsem sice zabila pětatřicet lidí, ale nikdy bych bez vnější pomoci nedokázala udělat to, co ty jsi udělal mému předchůdci. I kdybych chtěla. A nikdy jsem si tu nevšimla ničeho, co by ti k tomu pomohlo. Nehledě k tomu, že pochybuji, že by ti něco takového dovolili mít byť jen na dohled.“
Uspokojivě se usmál. „Kolikrát, že tě to nechali vyvést ze soudní síně?“
„Sedmkrát.“
„Malé bezvýznamné plus,“ pronesl.
„První?“ vystřelila hbitě.
„Ne,“ řekl, jako by k tomu byl donucen. „Každopádně,“ dodal, „to, co jsem mu udělal, není zase tak těžké. Stačí jen chtít.“
„Pro tebe,“ skoro mu skočila do řeči. „To je ten rozdíl mezi námi.“
„Ale když se nad tím zamyslíš, není to zase tak velký rozdíl,“ rázně na ni pohlédl. „Neznám nikoho, kdo by zabil pětatřicet lidí. Jak vidno, taky sis dokázala poradit.“
Na výraz prohry svěsila ramena. „Dobře, dostal jsi mě. Další dotaz?“
„Bez obav.“
„Proč dr. Peters? Asi každému je jasné, že to není tvé jméno.“
„Proč ne? Misantrop, jak mě pojmenovali, je moc novinářské. Jednoduchý, výrazný a působivý způsob, jak pojmenovat bestii, ne že bych jím nebyl, vcelku je to slovo docela výstižné, ale chtěl jsem naznačit, že jsem jeden z nich. Člověk. A čím jiným to udělat, než jménem?“
„Dobře,“ pokývla hlavou. „Pořád se kolem toho točíme. Jak?“
„Jak co?“
Cítila to kopnutí. Ale dokud neřekne dost, nepřestane.
„Jak to děláš?“
„Já nevím,“ hlesl a ona mu věřila. „Třeba takhle,“ dodal.
Najednou se jí sevřelo hrdlo. Cítila, jak se jí stěny jícnu slepují k sobě. Vnímala prsty vnikající do kůže na krku. Škrtil ji, přitom stál přes pět metrů od ní, ruce zastrčené v kapsách.
„Nebo takhle.“
Tlak na krku v mžiku zmizel. Jícen se rozestoupil a ona se mohla zhluboka nadechnout. Přitom však přešla ke stolu, zapnula varnou konvici, odklopila její víko a strčila dovnitř ruku. Cítila, jak jí po kůži běhají bublinky, uvolňující se ze dna. Každým kouskem kůže vnímala, jak je voda čím dál teplejší. Třeštila na konvici oči a v mysli hystericky řvala na svůj mozek, ať tu ruku, do prdele, už, kurva, vytáhne! Marně.
„Nebo,“ rozpřáhl ruce, její mozek konečně poslechl a ruka vystřelila ven z konvice, „si prostě jen usmyslím, abys tu ležela mrtvá, a tvé tělo si lehne a zhebne.“
„Jak?“ hlesla znovu a foukala si zarudlou ruku.
„Říkám, že nevím,“ sedl si do křesla. Již dávno si všimla, že je to nejpoužívanější část cely. Řekla by, že si k němu vybudoval nějaký vztah. Podle toho, co vypozorovala, v něm trávil více času, než na palandě. „Určitě se to pojí s tím, proč.“
„A tedy proč?“ navázala a opřela se o stěnu. Skoro přesně v místě, kde se naposledy opíral její předchůdce.
„Asi protože jsem to chtěl…“ zamyslel se. „Já opravdu nevím. Má nenávist k člověku a všemu, co je s ním spojeno, mě přivedla ke snění, jak by to bylo krásné, mít takovou možnost. Všechny je zabít. Dotekem, myšlenkou, přáním. A jednoho dne jsem prostě zjistil, že to jde.“ Pokrčil rameny. „Nevím, jestli to ve mně bylo odjakživa a jen tehdy jsem to odhalil, nebo to na mě bylo sesláno jako nějaká forma lidského trestu. Je fajn se občas podobnými myšlenkami zabývat, ale je to v podstatě jedno. No a tak jsem šel. A zkoušel. Trestal. Přál si.“
„Jako bůh,“ konstatovala.
„Omyl,“ zarazil ji. „Bůh, vezmeme-li to nejzákladnější učení o něm, je především tvůrce. Já nic netvořím. Jen ničím. Nedaruji život, pouze ho beru, zabíjím.“
„Proč?“
„Zrovna ty bys to měla chápat,“ řekl stroze.
„Proč?“ zopakovala.
„Když jsi ode mne odcházela poprvé,“ najednou změnil tón hlasu, „přečetla sis obsah té obálky? Než jsi ji hodila do spalovny?“
„Ano,“ vyhrkla. „Byla to zpráva o mně a mém případu.“
„To je přesně ta odpověď,“ zasmál se.
„Já…“ nevěděla přesně, co chce říci.
„Zabili jste přesně 156 lidí,“ řekl úplně klidně. „Ty sama třiatřicet. Proč?“
„Pětatřicet,“ opravila ho důrazně. Pak se řečnicky zopakovala: „Proč?“ a hned i odpověděla: „Mohl sis to přečíst.“
„Já si to samozřejmě přečetl,“ pronesl výsměšně, „ale chci to slyšet od tebe. Už jen proto, aby sis to ty sama uvědomila.“
Spiklenecky na ní mrkl. V ten okamžik se její pravá ruka sama od sebe pohnula a rozepnula horní knoflík kombinézy. Ruka byla naprosto mimo dosah její vůle a jí okamžitě došlo, že to byl on. Výstraha? Varování? Neškodný žertík?
„Ta firma sice sídlila u nás, ale působila hlavně ve střední Africe. Narazili tam doslova na zlatou žílu. A aby jí celou vycucali, nebrali si s ničím servítky. Zničili obrovský kus životního prostředí, mnoho životů i celých rodin. Přímo i nepřímo. Všechny peníze odváželi sem, tam nechávali jen prachbídné mzdy, za které se skoro nedalo přežít. Prostě klasický kanibalský kapitalismus. Všechno však bylo legálně ošetřené. Rozhodli jsme se jednat. Formou šoku. Z části trest, z části propaganda. Prostě zabijeme úplně všechny, kdo se na tom podílí, anebo z toho má nějaký užitek. Vedení firmy, management i jejich rodiny. Ukážeme jim, jak to funguje a kdo všechno má krev na rukou. Chtěli jsme jich zabít co nejvíc, aby to na ně pořádně zapůsobilo.“
„Už ti dochází, že sis právě odpověděla?“
„Ale to nemůžeš srovnávat!“ vykřikla skoro až zděšeně. „V tom je rozdíl. Slyšela jsem, že jsi jednou jen prošel nějakou vesnicí a nenechal naživu nikoho. My jsme nezabíjeli nevinné.“
„Nikdo není nevinný!“ zahřměl. „A až odhodíš ten svůj falešný idealismus, dáš mi za pravdu. Nikdo. A svědčí o tom i vaše vlastní důkladnost. Kdybyste byli důslednější, měli více času a pořádně se ponořili do oběhu lidského zla, vaše konto mrtvých by bylo mnohem větší a u soudu bys odhalila mnohem více. A pak by sis tam demonstrativně sama zlomila vaz, abys došla až na konec. Na konec každé linie lidského zla a tím je vždy každý jednotlivý člověk.“
Rozohnil se. Bylo jí jasné, že nemá cenu ho přerušovat. Navíc neříká nic, co by od něj nechtěla slyšet. Zajímalo ji to. Přešla k židli a sedla si.
„Každý z nás je vinen. Každý. Buď je, nebo bude. Až půjdeš v noci do postele, chvíli o tom popřemýšlej a dojde ti to. Kam až lidstvo došlo. Člověk, ta údajně nejmoudřejší bytost na zemi. Ten nejhorší virus, který se na ní kdy objevil. On sám je ztělesněním zla. Zlo se totiž neděje jen tak, že se děje. Ono se děje, protože lidé připouští, aby se dělo. Protože jej nechají být, dovolí to. Protože vychází z nich samotných. Jedni jsou vinni, protože ho konají, ti ostatní, protože je nechají ho konat. Nemyslím teď jednotlivé případy, ale celý ten systém obecně. Lidská existence je dnes založena už jen a pouze na zlu. Člověk je parazit, který parazituje nejen na všem, co ho obklopuje, ale i sám na sobě navzájem. Nejen revoluce, ale i civilizace požírá své děti. Technicky se člověk zdokonalil jen k tomu, aby své zlo konal lépe a efektivnější, ale psychicky zdegeneroval, zhloupl. Nezaslouží si vlastní existenci. K čemu je dneska lidský život? K čemu? Mají mysl, ale nemyslí. Mají sluch, ale neposlouchají se. Mají řeč, ale nejsou schopni se domluvit. Mají dar života, ale nežijí. Jen přežívají. Mají tohle všechno, co stačí k všeobecnému dobru – hlavu, ruce, srdce, ale nejsou schopni k němu dojít. Ba hůře, oni ani nechtějí.“
„Jako sebevrahův dopis na rozloučenou výborné,“ pronesla, když domluvil a začalo na ni dotírat to náhlé ticho.
„Líbí se mi tvůj ironický přístup,“ pousmál se, když se jeho pohled zase zaostřil. „Já ale nechci odejít sám. Navíc, můj dar má jeden vedlejší účinek. Snad proto, aby nepřišel nazmar. Zjistil jsem, že nemůžu být zabit. Nemyslím si, že bych byl nesmrtelný. Zaznamenávám známky stárnutí a podle mě normálně zemřu stářím, ale kdybys vzala tu židli, co na ní sedíš, a vrazila mi její nohy do břicha, nic by se nestalo. To je jediný rozdíl mezi námi dvěma. Vlastně jeden ze dvou. Já nikdy své konání nezaštiťoval idealismem. Jsem přeci jen to, co jsem. Přesně, jak ses zeptala prve. Jsem jen člověk. Jako takový se chovám a jednám. Nic lidského mi není cizí.“
„Já bych…“ vztyčila se.
„Ale ano,“ zarazil ji. „Jinak bys nikdy neudělala to, co jsi udělala. Kolik z těch pětatřiceti bylo dětí?“
Nechtěla to říci nahlas, on si ale jejích čtyř vyrovnaných prstů pravé ruky všiml.
„A oni tě teď za trest nutí zašpinit si ruce s nimi.“
„Cože?“ už si chtěla sednout, ale zase vyletěla.
„Myslíš, že jsi tady náhodou?“ zeptal se, ale nečekal odpověď. „Že jim prostě došli odsouzení k smrti a přišla řada na tebe?“
Chvíli si myslela, že čeká na její odpověď, ale nevěděla co říci.
„Byla jsi pečlivě vybrána. Moc dobře věděli, kdo jsi, co jsi udělala, a že přišel čas zkusit tebe.“
„Zkusit?“
„Jsi jen součást jejich snahy něco ze mě, o mě vyzkoumat. Posílají sem různé lidi, různých povah, pohnutek, provinění. Čekali, zda ze mě něco nedostanou, jak na ně zareaguju. Všechny jsem je, dříve či později, zabil. Co taky jiného, do jednoho si to zasloužili.“ Rozpřáhl ruce. „Co si, do prdele, mysleli? Že ten hnusnej lidskej póvl nechám žít? Sami dobře vědí, že nezjistí více, než už ví. Protože ani já více nevím. Prostě zabiju kohokoliv jakkoliv. V okruhu 100 metrů ode mě, jak jsou přesvědčeni. Nechávám je při tom,“ zakřenil se. „Já více vědět nepotřebuji.“
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
„Teď na to ale kápli,“ sevřel ruce v pěst. „Konečně sem poslali někoho zajímavého. Někoho, kdo nezabíjel proto, že chtěl, ale proto, že jednal v dobré víře. Někoho, kdo je mi, v podstatě, hodně blízký. Někoho, kdo ze mě možná něco dostane.“
„O čem to mluvíš?“
„Proč myslíš, že mě tady drží?“ Vstal a rozpřáhl ruce. „Kdyby mě zalili do betonu, možná bych to přežil, ale nemuseli by se o mě takhle starat. Na rozemletí v obřím mlýnku na maso by možná byl i můj dar krátký. Proč mě ale drží tady, takhle, živého?“
„Jak tě vůbec dostali?“ zeptala se znenadání.
„Nevím. Prostě jsem se jednou probudil tady. Nevím, jak se jim to povedlo. Ani to vlastně nehraje roli,“ zavrtěl hlavou. „Důležité není jak, ale proč. Existuje spousta možností. Tolik, kolik jich dovolí tvá představivost.“
„Smrtící zbraň,“ vyhrkla první, co ji napadlo.
„Bravo,“ teatrálně zatleskal.
„Kurvy,“ hlesla.
„Ano,“ přitakal. „Přesně pro tohle tě sem poslali. Konfrontace se sobě rovným.“
„My ale nejsme stejní,“ pokusila se ještě vzdorovat.
„Dám ti čas. Popřemýšlej o tom,“ sjel ji pohledem od hlavy až k patě. „Pořádně si to všechno promysli. Pravda tam někde bude. Vždycky tam někde je. Někdy dokonce ne jen jedna. Co chceš. Teď. Co si přeješ. Najdi to.“
Mrkl pravým okem.
„Pak jim ukážeme, jakou udělali chybu.“
Stál a zíral na ni. Její ruka se opět svévolně zvedla a rozepnula druhý knoflík. Tohle už nevnímala jako žert. Spíše pobídka. Věděla ale, že tady bude stát a čekat. Na odpověď.
Začala přemýšlet.
Nepohnul se celých těch čtyřiadvacet minut. Jen tam stál a zíral na její polorozepnutou kombinézu.
Nakonec se sama sobě vzdala.
„Dobře,“ pronesla důležitě. „Asi máš pravdu.“ Ihned to však popřela zavrtěním hlavy. „Ne! Máš pravdu!“
„Dobře,“ přistoupil těsně k ní. „Věděl jsem, že nezklameš.“
Vrátila mu úsměv. Zahlédla jiskřičky v jeho očích.
Zasunul prsty pravé ruky do mezery mezi zbývajícími knoflíky. Když se letmo dotkl její kůže, podbřiškem jí projelo mravenčení. Přitáhl ji k sobě nadoraz.
„Chceš to?“ zeptal se.
Cítila, jak vlhne.
„Ano.“
V.
16. srpna 2026
ZPRÁVA O ZÁSAHU VE VĚZEŇSKÉM KOMPLEXU NEJVYŠŠÍHO UTAJENÍ ZELENÝ HROB
K výsadku zásahové jednotky na místo došlo přesně 47 minut po vyhlášení poplachu, v 8:37 hod.
Okolí Zeleného hrobu bylo klidné. Žádný odpor. Žádné známky pohybu. Přístupové cesty k objektu zajištěny.
Vstupní brána do komplexu byla otevřená. Vrátný seděl v křesle. Nejprve jsme si mysleli, že spí. Byl ale mrtvý. Bez vnějších známek zranění. Dle pitevní zprávy, do které jsem měl možnost nahlédnout, a která je přiložena, prošel jeho mozek varem.
V 8:50 do budovy vstupuje šestičlenná průzkumná jednotka pod mým velením. Vnitřní prostory jeví známky klidu.
Vchod do budovy byl otevřený. Vytékala z něj obrovská kaluž krve. Po vstupu dovnitř jsme narazili na celkem osm mrtvých těl. Některá těla byla zohavena k nepoznání. Třem chyběla hlava. U některých obětí bylo na první pohled patrné, že se zavraždili navzájem. U jiných byl původ a důvod smrti na první pohled nezjistitelný. Nebyly u nich pozorovány stopy cizího zavinění.
Subjektivní poznatek: Vypadalo to, jako by někdo zkoušel různé možnosti a způsoby, jak zabít člověka. Nevylučuji působení hypnózy nebo dokonce telepatie. Věřím, že tento můj závěr potvrdí pitevní zprávy, které budou buď přiloženy ke zprávě, nebo doručeny dodatečně.
V čase 9:01-9:38 byly prohledány prostory budovy. Nalezena další mrtvá těla. S podobnými příznaky. Zohavení, podle odhadu jedna exploze těla, některé bez zjevných známek zranění či příčiny úmrtí.
Dle důkladného ohledání a průzkumu celého objektu nic neukazuje na násilné vniknutí zvenčí. Pokud dovnitř někdo vnikl, byl vpuštěn. Nemusel se dovnitř dobývat. Ostatně, kamerové záznamy, které se právě zpracovávají a jejichž vyhodnocení bude přiloženo, odhalí skutečnost.
V 9:40 hod. dvojice průzkumníků vstoupila do spojovacího tunelu. O pět minut později jsme vstoupili do misantropovy cely. Byla prázdná, kromě jeho těla. Měl zlomený vaz. S největší pravděpodobností si to udělal sám. Ještě si rukama držel hlavu. Kalhoty měl stažené ke kolenům.
V celém komplexu jsme objevili celkem 47 mrtvých těl. Což přesně odpovídá počtu zaměstnanců na směně, plus Misantrop. Chybělo jen jedno jediné. Nikde jsme neobjevili tělo Tresmy 66.
Kamerové záběry snad řeknou více.
Kap. L. Janáček
VI.
„To je všechno,“ zašeptala šedivá žena a otevřela oči. „Víc toho nevidím.“
Ještě se lehce třásla. Čelo orosené, rty se jí chvěly, skoro nebylo poznat, že mluví. Upřeně se na něj zahleděla a rozevřela dlaň. Skrývala zmuchlané kalhotky.
„Vy to víte, že?“ zeptala se ho.
Neodpověděl. Sebral kalhotky a zmáčkl je v dlani. Samozřejmě mu neřekli všechno. Když je našel pohozené na podlaze Misantropovy ubikace, nenapadlo jej, že takhle poslouží. Nikdy by mu nedovolili je takhle použít. Sám se divil, že mu na tu blbost s odebráním vzorků skočili a vydali mu je. Ještě z nich byla cítit. Dvakrát přivoněl, pak je zastrčil do kapsy.
„Víte, co se stalo,“ opět promluvila.
Zadíval se jí do očí, ale pořád mlčel. Snažil se, aby jeho pohled byl stejně neutrální jako výraz tváře. Nechtěl se nechat přelstít. Dal si moc velký pozor, aby se ho nedotkla. To on chtěl číst. Nemusel se však namáhat. Řekla mu to sama.
„Je někde venku,“ uhnula pohledem k oknu. Stříbřitě šedivé vlasy se ani nepohnuly. „Tam,“ pokývla vrásčitou bradou. „Tady,“ mávla rukou po místnosti. „Nezáleží na tom, jak vypadá. Je to jedno. Pravděpodobně ji nepoznáte. V dnešní době není vzhled průkazný. A o ničem nevypovídá.“
Na chvíli se odmlčela. Sáhla po sklenici s vodou a napila se. Z toho psychického a emocionálního přepětí se jí ještě třásly ruce.
„Důležité jsou jen dvě věci,“ pohlédla znovu na něj, když sklenici položila. „Je venku. Je to přenosné. Prakticky kdykoliv může kamkoliv přijít a odejít. Zůstanou jen mrtví.“
prosinec 2013 – leden 2014