Rychlík č. 666
„RYCHLÍK ČÍSLO 666 Z BOHUMÍNA DO ČESKÝCH BUDĚJOVIC PŘIJEDE K NÁSTUPIŠTI ČÍSLO JEDNA NA KOLEJ PRVNÍ!“ ozvalo se z rozhlasu, umístěném na sloupu pod stříškou nástupiště. Nora Skulinová si hlasitě oddechla. Nesnášela to ubíjející čekání na vlak, zvláště před půlnocí na nádraží plném zapáchajících a žebrajících bezdomovců. Navíc nástupištěm profukoval silný vítr a Noře byla docela zima. Bude ráda, až se pohodlně usadí, nebo možná i natáhne, na sedadlo v kupé a prospí celou noc až do Budějovic.
Těšilo ji, že jezdí tak dobrý spoj. Nemusí přestupovat, což strašně nenávidí, a když se zadaří, může celou cestu prospat. Taky se nemusí trmácet ve slunném dni, ale pěkně v chládku noci. Jen doufala, že ji Prokop bude čekat, jak slíbil. Nevěděla, co by si sama počala na zcela neznámém nádraží, ve městě na opačném konci republiky, ve tři čtvrtě na sedm ráno.
Prokop byl třiadvacetiletý blonďák, jeden z těch, kteří odepsali na její inzerát: "21-letá zrzka štíhlejší postavy, veselé povahy a s velkým smyslem pro humor, hledá veselého, upřímného a milého kluka. Pokud jsi taky sám a máš rád staré české komedie, určitě se ozvi." Odpovědí jí přišlo necelých třicet a nakonec byla ráda, že si vybrala právě Prokopa. Splňoval všechny její požadavky, i když ze dvou musela slevit. Za to ji překvapil mnoha jinými věcmi. První měsíc si jen psali a navzájem se oťukávali. Ona mu napsala, že už ji nebaví být sama, že by chtěla pro někoho žít a dělit se s ním o své radosti a starosti. On jí odepsal, že se tohoto úkolu s radostí zhostí. Po šesti týdnech se Prokop odhodlal a navrhl jí, že by za ní chtěl přijet, že by ji rád viděl. Obratem mu napsala, ať přijede, že se na něj bude těšit.
Toho dne ho netrpělivě očekávala na nádraží na protějším nástupišti. Musela sice brzo vstávat, aby tam byla v šest hodin ráno, ale to jí vůbec nevadilo. Měla s sebou svého psa, černého krátkosrstého jezevčíka jménem Pejsek, který ten den sloužil jako poznávací znamení. Prokop měl samozřejmě Nořinu fotografii a ona jeho, ale fotky prý občas lžou. Doufala, že se mu bude líbit. Nora nebyla ani malá, ani vysoká, měla dlouhé zrzavé vlasy, pihovatý obličej, štíhlou postavu a na svůj vkus až moc malá prsa a nevýrazný zadek. Byla zkrátka úplně normální tuctovka, jak o sobě ráda prohlašovala. Taky tím ráda občas škádlila své rodiče, když jim tvrdila, že si na ní nedali dostatečně záležet, že si její početí určitě odbyli někde narychlo v temném skladu či zákoutí.
Když Prokop vystoupil z vlaku a pozdravili se, začal tím pro Noru jeden z nejhezčích víkendů, jaký kdy zažila. Byli spolu na obědě, večer šli do kina, pak dlouho debatovali s Nořinými rodiči, kterým se Prokop docela zalíbil. Druhý den šli na dlouhou procházku, kde se poprvé políbili a pokusili o pár stydlivých doteků. Večer je její otec odvezl na nádraží, kde se s ním Nora rozloučila odvážně dlouhým polibkem a on, poté, co mu slíbila, že mu za čtrnáct dní návštěvu oplatí, nasedl do rychlíku číslo 666. Zamával jí z okna a vlak se rozjel. Při sledování jeho vzdalujícího se usmívajícího obličeje ztrácejícího se ve tmě, Nora cítila, že se jí do očí derou slzy a srdce jí zalévá příjemné teplo rozlévající se až k podbřišku. Nevědomky k sobě stiskla stehna. Tušila, co to znamená, nechtěla si to však připustit, neboť podle ní na to bylo ještě brzo.
Teď zde tedy stojí a čeká na stejný vlak, jímž Prokop před čtrnácti dny odjel.
Z příjemného vzpomínání ji vyrušil rychlík, vjíždějící do stanice. S hlasitým pískotem brzd prosvištěl kolem ní, náraz vzduchu jí rozcuchal pracně učesané vlasy. Vlak s cukáním zastavil, Nora došla ke dveřím, se značným úsilím je otevřela a nastoupila. Vydala se uličkou a hledala volné kupé. Ostravské hlavní nádraží je teprve druhá zastávka, takže by jich volných mělo být ještě dost. A taky že ano. Hned třetí kupé bylo volné a tak do něj vstoupila. Zatáhla za sebou dveře, pak záclonky. Baťůžek, ve kterém měla ty nejdůležitější a nejpotřebnější věci na cestu, pověsila na věšák a uvelebila se na sedadlo k oknu.
Asi po třech minutách se ozval hvizd píšťalky, vlak sebou několikrát trhl a rozjel se. Světlo pronikající oknem dovnitř se rozeběhlo po podlaze, vyšplhalo se po stěnách kupé a kdesi na stropě zmizelo. Nora si zula boty, natáhla se na sedadlo a pod hlavu si složila svetr. Zavřela oči. Ještě než se stačila ponořit hlouběji do onoho blaženého snění, které předchází spánku, vyrušil ji průvodčí. S úsměvem ve tváři mu podala jízdenku. Průvodčí ji označil, popřál jí příjemnou cestu a jízdenku vrátil. Nora zastrčila lístek zpět do kapsy a znovu zavřela oči.
Jak už to tak večer, když ulehnete k spánku a zavřete oči, bývá, stejně jako jiným, i Noře se hlavou honily různé myšlenky a představy. Byly však pryč dříve, než se u nich mohla pozastavit na delší čas a přemýšlet o jejich smyslu. Než si je stačila pořádně uvědomit, už na jejich místě byla představa jiná, stejně krásná, stejně krátká. Honily se jí hlavou a promítaly na vnitřní stranu zavřených víček, jako na filmové plátno v kině, ty nejrůznější vysněné okamžiky. Jedno mělo všechno společné - ve všech představách a myšlenkách byli ona a Prokop; pokaždé ale v jiné situaci - tu se procházeli rozkvetlým parkem, tu na sebe oba nazí stříkali vodu v rybníce, tu se, držíce se za ruce, prodírali davem lidí v ulicích.
Chvíli poté, co začala vnímat, jak se její duše blíží k branám spánku, kdy cítila, jak ji opouští zemská přitažlivost a tíha jejího fyzického těla, a její duše se začíná vznášet v prázdnotě, ji i přes zavřené oči prudce oslnilo pronikavé, až nepříjemně bodavé, bílé světlo. Před zavřenými víčky jí po chvíli začaly přebíhat neidentifikovatelné rudě zbarvené tvary, které se vynořovaly a opět vnořovaly do onoho jasného svitu. Bylo to tak vysilující a bolestné vše sledovat, že byla nucena otevřít oči.
Bylo to však horší. Ostré bílé světlo se jí zabodlo do očí - Nora měla pocit, jako by jí ostré čepele světla rozřezávaly oční panenky na tenké plátky - a proniklo až do mozku. Snažila se rukama zaclonit si oči, aby je ochránila, ty se však ve světle ztratily a vůbec jí nepomohly.
Už si myslela, že to nevydrží a že jí to světlo spálí na prach, když si uvědomila, že už to není tak hrozné. Záře pomalu slábla a začaly se v ní objevovat obrysy okolí. Po chvíli, když už světlo zesláblo natolik, že se mohla trochu rozkoukat, jí došlo, že nesedí v kupé, ale stojí v rozlehlé místnosti. Bílé světlo se během okamžiku rozestoupilo do vzdálených koutů, kde jej pohltily stíny. Místnost potemněla.
Byla rozlehlá. Připomínala menší tělocvičnu, nebo nějakou dílnu. Čtyři pochodně, jež svými plápolavými plameny vydávaly slabé světlo, nestačily k tomu, aby dostatečně prosvětlili celý prostor. Nořin sebemenší pohyb se v hlasité ozvěně rozléhal po celé místnosti a vracel se k jejím uším. Musela hodně napínat zrak, aby dohlédla na protější stěnu. Byla zde více tma než světlo - pochodně splňovaly svůj účel jen sporadicky. Všimla si, že v protější zdi jsou dveře…, snad to byly dveře, neboť viděla jen tmavý obdélník tvarem a rozměry podobný dveřím. Taky to mohla být jen skříň, nebo něco tomu podobného. Udivilo ji, že až teď jí došlo, že to musí být sen, že se jí tohle všechno zdá, zatímco ona spí ve vlaku. Byla si však trochu nejistá, protože vše kolem - šedivé stěny s nějakými nerozpoznatelnými ozdobami - snad kresby, či spíše plastiky; stoly, stojící v šeru asi deset metrů před ní, na nichž leží nějaké předměty, jejichž význam jí byl zatím neznámý; a syrový vzduch, ne zatuchlý, jak by se v této místnosti dal očekávat - bylo tak skutečné a opravdové. Zaručeně to byl její nejživější sen.
Těch stolů uprostřed místnosti, pokud dobře viděla, bylo šest, sedmý stál u zdi napravo. Poznala v nich zámečnické ponky, jaké se užívají v dílnách. Její otec měl jeden takový v garáži. To, co na nich leželo, vypadalo z dálky jako volně pohozené kusy mokrých hadrů, nebo hroudy nějaké mokré hlíny či plastelíny nebo něco tomu hodně podobného. Občas se na těch věcech zableskly slabé odrazy plápolajících pochodní. Na každém stole ležely alespoň tři takové hroudy. Rozhodla se zjistit co to je a tak vykročila ke stolům.
Cestou zavadila pohledem o zeď vlevo a zjistila, že z podobných věcí jsou na ní vytvořeny různé obrazce a plastiky postav, které se vzájemně dotýkají. Zaostřila trochu zrak, dívajíc se na jeden určitý obraz, který byl nejlépe osvětlen slabým pohybujícím se světlem, a zjistila, že ty postavy spolu -
„Proboha!“ vydechla hlasitě a úžasem otevřela ústa. „Vždyť…, vždyť ty postavy…,“ hledala vhodné slovo, „ty postavy spolu souloží!“
Měla pravdu. Více než dvoumetrové postavy vyobrazené na obou zdech spolu skutečně souložily, a to v mnoha obyčejných i neobyčejných, Noře známých i neznámých, polohách a pozicích - ve dvou, ve třech, klasicky, orálně, análně a moha jinými způsoby. I když musela připustit, že se tato morbidní vyobrazení povedla, hrozně ji vyděsila. Kdo tohle mohl vytvořit? Co ho k tomu, proboha, vedlo? Co to je za osobu, která takto věrohodně vyobrazí všechen ten hnus a perverznost, jenž z těchto podobenství doslova čišeli?
Ke svému překvapení zjistila, že stojí a se zaujetím si z dálky prohlíží ony nechutné obrazce; na původní záměr zjistit u stolů co to na nich vlastně leží, dočista zapomněla. Postavy byly dokonalé, perfektně vystižené i v těch nejkrkolomnějších polohách ve všech důležitých detailech. Noře připadaly jako božská podobenství o nečistotě hříchu smilstva. Bezděky pokrčila rameny, naposled pohledem přejela zeď a vydala se k nejbližšímu stolu.
Těch pár kroků došla s odhodláním. Začínalo ji to víceméně zajímat. Takové, i přes svou odpornost, skvělé plastiky musí být velice pracné. Doslova dychtila zjistit, z jakého materiálu jsou ty divně vypadající postavy stvořeny, když mají tak důvěryhodný vzhled hladké lidské pokožky a měkkého, poddávajícího se masa. Když však došla ke stolu, uchopila kus toho materiálu a přiblížila si jej k očím, aby si ho důkladně prohlédla, nejdříve hlasitě vykřikla a se štítivým výrazem ve tváři bleskurychle odhodila ten měkký, poddajný a místy chlupy pokrytý kus „materiálu“ zpět na stůl. Pak se zlomila v pase a s hlasitým dávením se vyzvracela.
Poznání bylo hroznější než samotné postavy na zdech. Nemohla tomu uvěřit, ale bylo tomu tak. To, co uchopila do ruky, nebylo ničím jiným, než zcela určitě nedávno odříznutou vagínou. Její maso bylo ještě nasáklé krví a chlupy, pokrývající její začnou část, byly místy krví slepeny v mokvavé chuchvalce.
Pomalu se vzpamatovávala ze šoku. Rukávem si otřela slinu visící ji z koutku úst, obrnila se a znovu pohlédla na stůl. Přímo před ní ležel evidentně krví zamazaný nůž s dlouhou širokou čepelí a malými zoubky na ostří. Vedle něj ležela hrouda masa, která nemohla být ničím jiným, než rozčtvrcenou půlkou zadku. Na ní bylo tenkým, skoro nepostřehnutelným drátkem připevněno ženské prso. Kolem těchto a mnoha jiných orgánů byla po desce stolu rozlita krev. Místy byla seschlá a drolila se. Noře se znovu udělalo nevolno, zadržela však dech a s pevným odhodláním tu nevolnost překonala. Tohle bylo to nejhorší, co kdy v životě viděla. Nic tak odporného jí nikdy nikdo neukázal.
Nebylo to však zdaleka všechno.
Nejistým krokem Nora pomalu přešla k dalšímu stolu. Na něm ležela z poloviny hotová postava podobná těm, které visely na zdech. Vše - hlava, krk a půl trupu s levou rukou - bylo sdrátováno z lidských pohlavních orgánů, žláz a hýždí. Hlava té postavy byla složena z jednoho, patrně ženského, zadku, na nějž byly přibity oči, chladně trčícího penisu zřejmě symbolizujícího nos, a ženské vagíny, jejíž otvor byl rozevřen a vytvarován do tvaru pootevřených úst. Chlupy z ní byly oholeny a ohrnuté pysky tvořily rty. Krk, stejně jako základ trupu, byl zhotoven z nařezaných půlek zadnic a odříznutých prsou větší velikosti. Tělo mělo zřejmě představovat ženu, neboť měla k hrudi připevněna ohromná prsa, jejichž bradavky byly nahrazeny dvěma scvrklými penisy. Ruka byla sešita z plátků masa. Její prsty tvořily opět penisy.
Toto všechno v ní vzbuzovalo hrůzu a odpor, přesto se však nedokázala odvrátit. Nechtěla si to přiznat, ale musela uznat dokonalost, s jakou byly k sobě různé části toho těla připevněny. Vše pevně drželo na svém místě a tvořilo tu nejodpornější sochu, jakou si kdy Nora dokázala představit.
Pomalým krokem obešla stůl a vydala se ke zdi. Znovu se zahleděla na souložící postavy. Moc toho v šeru neviděla - a ona chtěla vidět,teď, když už věděla s čím má tu čest, chtěla vidět každý detail této galerie hnusu, zvrácenosti, obscénnosti a nechutnosti -, jen hrubé obrysy a náznaky a tak si došla pro pochodeň. Vysunula ji z držáku a dávaje si pozor, aby se nepopálila, vrátila se k plastice na zdi a posvítila si na ni.
Šouravým krokem postupovala podél zdi a prohlížela si ty obrazce. Byly odporné, ale stejně tak i fascinující. Skupiny dvou, tří a někdy i více postav různých velikostí zobrazovaly ty nejperverznější sexuální praktiky a polohy. I přes materiál, z něhož byly vyrobeny, bylo poznat, jaké pohlaví ta která postava zobrazuje. Někteří z mužů měli hruď tvořenou vagínami, takže je měli hustě ochlupené, ženy měly velké, pevné a nalité prsy, jejichž kůže byla až neuvěřitelně hladká. Kdyby se ty postavy Noře tak nehnusily, asi by neodolala, sáhla si na ně a přejela po nich rukou, aby - jak ji trochu lákalo - zjistila, jak by působily na omak.
Jak tak postupovala podél zdi, došla k poslednímu vyobrazení, které vypadalo jako nedokončené. Prohnutá mužská postava se zvednutýma rukama vypadala, jako že někoho drží; ten někdo tam však chyběl. Nora nevědomky otočila hlavu směrem ke stolu, na kterém ležela postava ženy, které chyběla pravá ruka, obě nohy a polovina těla. Domyslela si, že snad ona patří zde, aby dotvořila poslední obraz nechutnosti. Znovu pohlédla na muže, na jeho - i když by se to nikdy neopovážila vyslovit nahlas - umělecky zhotovené tělo, nohy, ruce a hlavu bez vlasů. Bylo zjevné, že ten, kdo tuto odpornost stvořil, se snažil. Všechny kusy materiálů byly otočeny kůží ven tak, aby tělo vypadalo věrohodně. Tam, kde byly použity ženské či mužské genitálie, byly jejich chlupy, pokud by nesplňovaly jistý účel (ochlupení kolem pohlaví, v podpaží, vlasy a jeden muž měl dokonce knírek), hladce oholeny.
Opět začala přemýšlet, kdo a proč tohle mohl udělat. Kdo si dal práci pospojovat všechny ty odřezané kusy těl do tak věrohodných postav? Ale hlavně - jakým způsobem ten někdo sháněl materiál? Byl to snad bezcitný vrah, který kvůli svému obscénnímu umění vraždil nevinné lidi? Nebo byl tak barbarský, že vylupoval hroby nebo márnice a takto znesvěcoval nebožtíky? Bála se jen pomyslet, co z toho je pravdou.
Z přemýšlení ji vyrušil hlasitý vzdech, který v tom tichu, třímajícím všude kolem, zazněl jako pád porcelánu na kamennou dlažbu. Nora sebou vystrašeně škubla tak, že jí málem vypadla pochodeň z ruky. Otočila se za tím zvukem a zjistila, že při své prohlídce výjevů na zdi došla až nakonec místnosti ke dveřím, které zahlédla poté, co se zde objevila. Než se sama sebe stačila zeptat, jestli ten vzdech zazněl ze dveří a jestli jej vůbec skutečně zaslechla, další vzdech ji v tom všem ujistil. Obezřetně se rozhlédla po místnosti, přelétla očima stoly, obrazy na stěnách a tři osamělé pochodně snažící se svým plápolavým plamenem zdolat temnotu, a pomalu došla ke dveřím. Za nimi se ozývaly skoro pravidelné vzdechy. I když si myslela, že ví, čeho jsou důkazem, vzala za kliku, otevřela dveře a vstoupila, s pochodní v levé ruce, dovnitř.
Vešla do malé místnosti osvětlené více než vedlejší hala. Na menším prostoru zde bylo mnohem víc pochodní. Před ní stál stůl se třemi židlemi, na kterém ležel velký nůž a sekáček na maso. Vedle těchto nástrojů stál talíř, na němž bylo nedojedené maso. V pravém rohu místnosti byla ke zdi přisunutá postel. V levém rohu objevila zdroj toho hlasitého vzdychání. I když to zdaleka nevypadalo tak hrozně a zrůdně jako nástěnné obrazy ve vedlejší místnosti, Noru to zdrtilo daleko více. Toto bylo skutečně to nejoplzlejší, co kdy viděla. Nebyla sice homofobně smýšlející, ale přece jen, vidět to nemusí.
Zdrojem hlasitého vzdychání byl mladý, asi pětadvacetiletý, černovlasý muž, který k ní stál bokem. Měl ke kotníkům spuštěné kalhoty a trhavými pohyby svým ztopořeným penisem souložil do análního otvoru torzo mužského těla. Byl to největší kus těla v jednom kuse, které zde Nora spatřila; postavy vedle byly stvořeny jen z částí, tohle však bylo celé tělo zjevně mladého muže. Tedy, skoro celé tělo. Chyběly mu ramena, hlava a ruce. Tělo stálo asi metr od zdi a bylo předkloněno tak, že jeho zadek byl vystrčen do místnosti a záda jako by byly zazděny do zdi. Vypadalo to, jako by přes záda předkloněného člověka byla vedena zeď tak, že jeho nohy, pozadí a část zad byly v místnosti jedné a krk, hlava a ruce v místnosti druhé. Noře však bylo jasné, že v žádné jiné místnosti ten zbytek těla není. Prostě chybí, je zde jen ten kus, který vidí. Potvrzovala to i skutečnost, že v místě, kde se trup dotýkal zdi, byla zeď zamazaná zaschlou krví.
Když tohle všechno Nora spatřila, hlasitě vyjekla. Hned nato se už podruhé předklonila a s hlasitým doprovodem vyvrhla zbytek obsahu svého žaludku. Jelikož už zvracela podruhé, byly to z větší části jen žaludeční šťávy, které se rozstříkly po podlaze a jejich zbytky jí visely z úst.
Muž zatím nerušeně za hlasitého doprovodu dosáhl vyvrcholení, aniž by si jí nějak všímal.
Nora se narovnala a rukou si utřela ústa. Tento sen se jí vůbec nelíbil. Bude velice ráda, až se probudí. Kdyby věděla, jak dosáhnout toho, aby se dokázala probudit, byla by za to vděčná.
Muž ještě párkrát přirazil, pak vytáhl svůj úd ze zadnice mrtvého těla a otočil se k ní. Nora bezděky pohlédla na jeho stále ještě ztopořený penis. Z natržené předkožky penisu vytékal pramínek krve a mísil se se zbytky spermatu.
„Vítej!“ řekl. Když si všiml jejího pohledu, usmál se. „Promiň, já zapomněl,“ řekl, předklonil se a natáhl si kalhoty.
Nora tam stála stále ještě v šoku s hořící pochodní v ruce, jako kdyby byla vyřezána ze dřeva - neschopná pohybu nebo nějaké sebemenší reakce. Sledovala toho mladíka, jak si zapíná kalhoty a přemýšlela, co tady, do prdele, vlastně dělá? Teď poprvé pocítila strach, nevěděla však, čeho přesně se bojí; snad toho muže, který na ni znovu hleděl, usmál se a pomalu přešel ke stolu s nožem? Chce ji snad zabít? Nebo se bála toho, že se nevzbudí včas a pokud jí chce skutečně ublížit, že to bude muset prožít? Takové sny neměla ráda. Ostatně, komu by se takové sny líbily. Mermomocí se snažila tyto myšlenky zapudit, nenašla však nic, čím by je nahradila.
„Za tohle,“ ukázal rukou na její žaludeční šťávy, pomalu se roztékající po podlaze, „se stydět nemusíš.“ Vzal do ruky nůž a palcem druhé ruky začal přejíždět po jeho ostří. „Nikdo z těch, co tady byli, nebyl tak tvrdý, aby se udržel. Každý z nich se dříve nebo později pozvracel…, někdo i víc než to. Už jsem si na to docela zvykl.“
Při pohledu na to, jak si hraje s nožem, v Noře hrklo a udělala krok dozadu.
„Copak?“ zeptal se posměšně. „Snad se nebojíš?“ Buď přitlačil moc prstem, nebo to udělal schválně - nůž při jeho slovech zajel do bříška palce a z rány vytekla krev. „Z toho si taky nic nedělej,“ pokračoval, jako by si toho nevšiml, „každý z nich se nakonec taky bál. Mimochodem, jak se ti líbí galerie?“
„Strašně!“ vyhrkla Nora a i přesto, že ji udivilo, že je vůbec schopna odpovědět, si dala záležet na tom, aby to znělo ironicky.
„Jasně…,“ zasmál se. „Tušil jsem to. Ještě tady nebyl nikdo, kdo by dokázal ocenit tu originalitu a pracnost, jakou do toho vkládám. Avšak ten, pro koho je to děláno, to oceňuje. On mé dílo uznává!“
„Říkal jsi, že tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil!“ Neměla v úmyslu se s ním vůbec bavit, ta poznámka jí však vystřelila z úst dřív, než ji dokázala zadržet.
„Ano, zapomněl jsem,“ pokynul rukou v omluvném gestu. „Měl jsem na mysli tobě podobné. Ty, kteří se tu objeví ve svých snech…, ve svých posledních snech.“
Chvíli trvalo, než jí došel smysl poslední věty. Znovu pohlédla na nůž v jeho ruce. Krvavým prstem stále přejížděl po ostří a krev zamazávala jeho lesknoucí se ocel. Když jí to konečně došlo, zmohla se jen na jedno slovo, které spíš vydechla, než vyslovila. „Proč?“
„Protože to je můj úděl!“ rozhodil rukama. „Protože on to tak chce a já mu slíbil, že to pro něj udělám. Slíbil mi za to všechnu krásu, podstatu rozkoše.“
„Kdo on?“
„Ale, ale…,“ rozesmál se. „Sama dobře víš, že tohle je zbytečná otázka. Zamysli se a zjistíš, že to může být jen jedna bytost a Bůh to určitě není.“
Samozřejmě, že při jeho zmínce o něm, ji hned napadlo, koho tím míní. Připadalo jí to ale tak absurdní, a hlavně jednoduché, že se musela zeptat. Už začala ledacos chápat, i když jí to přece jen nedávalo pražádný smysl a připadalo jí to nereálné. Byla vychovávána v tom, že žádný ON - ať už ten dobrý, nebo zlý (ostatně, který z nich je opravdu dobrý a který zlý? A je skutečně jeden z nich, ať už to je, který chce, dobrý a druhý zlý? Nejsou třeba oba stejní? Jednou dobří, jednou zlí?) - neexistuje. Nemohla teď jen tak připustit, že žila celý život v omylu.
„Ale proč…? Proč zrovna tohle všechno?“ Stále to všechno nedokázala pochopit. „Proč ta galerie, proč ty nože… PROČ JÁ?“
„Protože nám se to tak líbí,“ řekl jako by domlouval nedospělému dítěti. „Protože to jsou naše nejtajnější choutky, naše nejkrajnější myšlenky. Proč já? Protože jsem ten vhodný, dokážu své myšlenky a představy uskutečnit a dovést do nejdetailnějšího konce, jak jsi ostatně mohla sama posoudit. Jednoho dne se objevil v mém snu, zdálo se mi zrovna o tom, že si podřezávám žíly a ujišťoval jsem se, že hned jak se probudím, shledám to jako dobrý nápad. Umožňuje mi vykonávat mé sny, nejtajnější choutky, zhmotnit je a uvést je ve skutečnost. Umožnil mi cítit se šťastně, žít v nekonečném snu a rozvíjet svou fantazii do těch nejkrajnějších detailů. A já jsem mu vděčný a snažím se mu to splácet svojí prací. Pokaždé přijde a dívá se na mé pokroky. Vede mne v myšlenkách.“
„Takže je teď tady?“ přerušila ho a pohledem prozkoumala místnost.
„Ne. Přijde, až dokončím krvavou práci. Kupodivu ji nemá moc rád, sleduje až samotné dílo.
Ale abych to dokončil,“ pokračoval. „Proč ty? Jako všichni ostatní, kteří ve spánku sní ty nejodvážnější a nejperverznější sny, na které by se za bdělého stavu neodvážili ani pomyslet.“
„Ale mně se nic takového nezdálo!“ vykřikla.
„Samozřejmě, že zdálo,“ oponoval jí, „bylo to však tak intenzivní, že tě to sem dostalo dřív, než sis vůbec uvědomila, že se ti něco takového zdá. Ale jestli chceš, můžu ti ten krátký okamžik tvých odvážných hrátek s Prokopem - až moc odvážné hrátky na to, jak krátce se znáte -,“ při téhle poznámce se hlasitě zasmál a zamrkal na ni očima, „můžu ti jej převyprávět. Každopádně jste prováděli věci, které u tebe byly poprvé. Škoda, že je už nikdy nevyzkoušíš. Možná kdybys poprosila, rád bych ti vyhověl.“
„Děkuji, nechci!“ řekla rezolutně.
„Co je tohle sakra za nesmysl!“ dodala po chvíli ticha. „Takové sny se zdají přece spoustě lidem, to se tady dostane každý? Teď je noc, takže by nás tu mělo být víc, ne? A navíc, já už takové sny měla dřív, tak jak to, že jsem zde až teď?“
„Samozřejmě, takové sny se zdají hodně lidem. Ale na to, aby se sem člověk dostal, musí být ty sny hodně energické a svým způsobem výjimečné. Chápeš, co myslím? Intenzivní prožitky, nechutné sexuální praktiky, které většina lidí prožívá jen ve snech, obscénní myšlenky a tak podobně. A ty se nezdají jen tak někomu a ne tak často. To, že se nějakému poblázněnému puberťákovi zdá, že cumlá své učitelce kozy, ho sem nedostane. Musí to být opravdu sen, nebo myšlenka, která má v obyčejném, skutečném světě jen malou, ne-li skoro žádnou šanci na reálné uskutečnění. Tady jim, nebo spíš jejich určitým částem, těm, kterých se to nejvíce týká, já ty fantazie splním.“
„Chceš mě tedy zabít?!“ znělo to spíše jako rezignující konstatování, než ustrašená otázka.
„Ano.“
Pak, jako by její smrt jeho rukou pro něj nic neznamenala (což pro něj skutečně nic neznamenala), dodal: „Potřebuji materiál. Jak sis asi všimla, musím dodělat jeden obraz.“ Při těchto slovech si ji prohlédl od hlavy až k patě s menšími zastávkami na jejích nejpřitažlivějších partiích a se souhlasným pokyvováním hlavy suše pronesl: „Vypadá to, že tvůj materiál bude velice vhodný.“
„Tohle je teda pěkně blbej sen,“ zamumlala Nora spíš pro sebe.
„Je to sen, ale zároveň je to skutečnost,“ zazubil se a namířil na ni ostří nože. „Pro tebe, naneštěstí, krutá skutečnost!“
„Počkej…!“ vykřikla a pozvedla ruku s vystrčenou dlaní, jako by jej chtěla zarazit.
„Ne!“ okřikl ji a zamával před ní nožem. „Už jsem ti toho řekl dost. Je čas jít pracovat. Dílo a ON čekají.“
Pomalu se k ní začal přibližovat.
Nora stále zaraženě stála, šokovaná z toho, co se děje. Teď jí teprve došlo (sama se divila, jak dlouho jí to trvalo) že ji chce skutečně zabít a některé její části použít na výrobu postav. To poznání bylo zdrcující. Při představě svého pohlavního orgánu přidrátovaného k jiným orgánům nějaké cizí osoby, se jí doslova převrátil žaludek a po krku se jí rozlila hořká chuť žaludečních šťáv. Očekávané dávení se však, k její radosti, nedostavilo.
Blížil se k ní čím dál blíže a ona, snažíc se nepropadnout panice a hysterii, rychle přemítala, co podniknout. Uvědomila si, že stále drží v ruce hořící pochodeň. Bude-li to tedy nutné, použije ji. Začala pomalu ustupovat, až docouvala ke dveřím, kterými sem vstoupila.
V ten moment se k ní s výkřikem a nožem v napřažené ruce rozběhl.
Rychleji, než by si byla Nora schopná kdy pomyslet, se zorientovala a těsně předtím, než by ji byl bodl, uhnula z jeho dosahu a vší silou mu vrazila hořící pochodeň do levé tváře. Ozval se sykot, objevily se tenké obláčky kouře a do nosu ji praštil náhlý puch škvařícího se masa. Tlačila mu pochodeň do tváře tak silně, že ji uhasila. On setrvačností vrazil do futer dveří, hlasitě vykřikl a svalil se na zem. Nůž mu vypadl z ruky a zacinkal o podlahu.
Nora se rychle vzpamatovala z náhlého zvratu situace a i přes odporný zápach stále ještě syčícího masa a krabatící se kůže pozvedla pochodeň, kterou teď držela pevně oběma rukama, a začala jej hlava nehlava mlátit přes záda a hlavu. Úder střídal úder a z Nořiných úst se dral vítězný křik.
Po chvíli začala cítit, jak jí opouštějí síly a tak, když zjistila, že se už jejím ranám vůbec nebrání a nehýbe se, přidala s hlasitým počítáním ještě pět ran navrch a přestala.
V mírném předklonu, protože ji dlouho ohnutá záda a bolest v nich nedovolovala se ihned narovnat, a s levou rukou opírající se o koleno hlasitě oddechovala. Zároveň jej však nespouštěla z očí.
Ležel jí u nohou bez sebemenší známky pohybu.
Pohlédla na jeho tvář. Odhalené, do černa spálené maso bylo pokryto velkými vodnatými puchýři. Byla už schopna v klidu dýchat a bolest už taky polevila. Narovnala se.
On se pořád ještě nehýbal.
Zkušebně do něj dloubla vyhaslou pochodní. Jeho bezvládné tělo se pohnulo a zase se pomalu vrátilo do původní polohy. To ji uklidnilo a tak pochodeň odhodila na zem. Už ji nebude potřebovat, pomyslela si. Věděla, že není mrtvý, mlátila ho však tak silně, že byla přesvědčená, že jen tak brzo nevstane.
To se však mýlila.
Začala se rozhlížet po místnosti, jestli nenajde něco, co by jí pomohlo se odtud dostat ven. Proto si nevšimla pohybu jeho ruky, která se pomalu sunula k noži ležícímu asi metr od těla. Nora prohlédla celou místnost a zjistila, že kromě dveří, kterými vešla a které vedou zpět do „galerie“, zde žádný jiný východ ani vchod není. Bude tedy muset prohledat vedlejší halu. Když není východ tady, musí být tam. Ten chlap se přece musí nějak dostávat ven. Vzpomínala si, že kromě těchto dveří, si jiných nevšimla, takže pokud tady nějaké jsou, musí být v té nejodlehlejší zdi, v té, kterou měla za zády, když se zde objevila.
Do těchto jejích myšlenek se vkradl tlumený smích a rozehnal je jako výstřel hejno vran. Vylekalo ji to a rychle střelila pohledem na ležící tělo.
Jeho ruka pevně svírala nůž a celé jeho tělo se otřásalo smíchem. Teď se pomalu pohnul, zapřel se rukama a trochu se nadzvedl.
„Ty jedna děvko…,“ zasykl a klekl si na kolena. Vzpřímil se tak, že před ní klečel, jako by ji žádal o ruku. Ona však věděla, že po ní chce úplně jiné části jejího těla. Prsty si pomalu přejel po vypáleném otvoru ve tváři. „Podívej, co jsi udělala, ty jedna mrcho!“
Jeho rychlé vzpřímení ji zaskočilo natolik, že celá ztuhla. Zprvu nevěděla, co má dělat a zdálo se jí, že už je konec, že tu takhle bude stát a čekat, až ji zabije a použije na dokončení svého velkolepého díla. Začala očima hledat odhozenou pochodeň v naději, že se pro ni stihne sehnout dříve, než zaútočí. Pochodeň se však odkutálela do rohu a ona vytušila, že by to nestihla; bodl by ji ve chvíli, kdy by se pro ni skláněla. Jedinou šancí je útěk a naděje, že se dostane z vedlejší místnosti ven.
Pak jí to napadlo. Přišlo to jako pokyn z nebes.
Nůž! Ve vedlejší místnosti leží na stole nůž!
Viděla, že se ještě nestačil postavit a tak využila šance a vystřelila. Protáhla se rychlostí blesku mezerou mezi jeho tělem a rámem dveří, a jen tak tak unikla jeho svírající se dlani, která se marně snažila chytit ji za loket.
„Vrať se, ty čubko!“ zařval na ni a pak vzteky vykřikl.
Nora však už proběhla dveřmi a vběhla do temna haly. Její oči přivyklé na světlo v místnosti najednou osleply. Nechtěla zastavovat a čekat, až si přivykne na příšeří, a tak běžela poslepu podle paměti. Do prvního stolu málem vrazila, jak se před ní najednou vynořil z temnoty.
Po chvíli si její oči už pomalu přivykly, ještě ale ne natolik, aby dobře viděla. Nepamatovala si, na kterém ze stolů ten nůž ležel, v tom stresu si na to nemohla vzpomenout. Jen slabě viděla obrysy stolu a kusů masa, které na něm ležely a tak po něm začala šátrat rukama, ve snaze ten nůž najít. Vše, co její prsty našly, však byly jen kusy vláčného masa, které se jí jakoby roztékalo mezi prsty. Zkřivila tvář odporem. Rychlým pohybem ruky všechno ze stolu smetla na podlahu. Čekala, jestli nůž nezacinká. Na tomto stole ale nebyl.
To málo světla, které sem pronikalo z vedlejší místnosti najednou pohaslo. Nora se otočila a spatřila ve dveřích jeho postavu. V jedné ruce držel nůž, druhou na ní ukazoval.
„Vrať se, slyšíš!?“ zařval. „Odtud se stejně nedostaneš. Nemáš kam utéct!“
„Seru na tebe,“ vykřikla odhodlaně a přeběhla k dalšímu stolu. Oči už byly na přítmí zvyklé a tak desku stolu jen přelétla očima. Kromě úhledně srovnaných penisů tam nic neleželo.
„Jak myslíš, zrzko!“ řekl tak tiše, že to Nora skoro nezaslechla, a vyrazil za ní.
Zaslechla jeho kroky, a když se otočila, že se vydá k dalšímu stolu, zahlédla v dálce před sebou nepatrný záblesk, odraz světla na něčem lesklém.
Nůž, to musí být ten nůž!
Nespouštěla to místo z dohledu a rozběhla se tam. Udělala to však tak zbrkle, že bokem vrazila do rohu stolu a náhlá bolest, která se jí rozběhla do celého těla, ji doslova srazila na kolena. Dopad koleny na tvrdou podlahu byl neméně bolestivý. Rychle se ohlédla a zahlédla ho, jak obíhá první stůl. Zaťala zuby a rychle vstala. V boku jí škubalo, kolena jako by jí svírali do svěráků. Doufala ale, že se to brzy poddá. Musí to rozchodit - nebo spíš rozběhat. Jak nejrychleji mohla, znovu se narovnala.
Hned však zjistila, že ztratila směr.
Nebyla si jistá, na kterém ze stolů ten nůž leží. Nebyl však čas na dlouhé rozmýšlení a tak vyrazila kolem stolu k místu, kde ten nůž tušila. Pár kroků ji ujistilo, že se vydala správným směrem. Nůž ležel na stole asi patnáct kroků od ní a jeho naleštěná čepel odrážela světlo pochodní na strop. To jí dodalo síly a přes stále ještě pulzující bolest v boku zrychlila.
K ní ho dělilo jen pár kroků. Výprask, který od ní schytal, však způsobil, že nebyl tak rychlý a obratný jako obvykle. Tvář ho pálila a nesnesitelně bolela. Záda a ruce byly jednou velkou bolestí, která se mu přelévala z jednoho místa na druhé a při každém prudším pohybu vystřelovala do mozku. Hlava mu třeštila a bolest ji utahovala jako svěrák. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Žádná jeho oběť takhle nikdy nebojovala, žádná z nich se tak zuřivě nebránila. Většinou se psychicky složili a s brekotem prosili o slitování. On však žádné slitování neměl. Dělal svou práci a dělal ji dobře; a tak to i zůstane. Dostane tu mrchu a dá jí co proto. Nemůže HO přece rozzlobit. To by nesnesl.
Nora doběhla ke stolu a prsty sevřela rukojeť nože. Už se chtěla otočit a postavit se mu na odpor, když si všimla dveří ve zdi naproti sobě. Tak přece jen tam jsou. Bylo až paradoxní, že když se zde objevila, měla je přímo za svými zády, stačilo se jen otočit. MŮŽU UTÉCT! Snad se jí to podaří. Je to ostatně větší šance, než se mu postavit na odpor s nožem, se kterým - kromě krájení zeleniny a masa – neumí vůbec zacházet. Navíc si nebyla jistá, jestli by ho dokázala vůbec bodnout, případně ho zabít. Rozeběhla se tedy ke dveřím, nůž stále svírala prsty, a v duchu prosila, aby byly odemknuté a aby to byly dveře ven; aby to byly dveře, kterými by mohla utéct.
S dechem v koncích stiskla kliku dveří. Doufala, že bude mít kde utéct nebo se schovat, protože cítila, že ji už dávno opustily síly, že moc dlouho utíkat už nevydrží. Hrdlo měla vyschlé a každý další nádech bolel, jako by polykala drcené sklo smíchané s pískem. V boku jí škubalo a vysílením se jí klepaly kolena. Rozrazila dveře a vběhla do nich.
Nevěděla přesně, co si představovala, že ji za dveřmi čeká, to, co tam skutečně bylo, však vůbec nečekala.
Vběhla do tmy temné tak, že by mohla být skoro hmotná, že by se jí při troše štěstí mohla i dotknout a sevřít ji v dlani. Druhá věc, která ji ohromila, byl ohromný hnilobný smrad, který na ni ihned zaútočil a okamžitě se zabydlel v jejích plících. Opět se jí, byť už neměl, co by ukázal, zvedl žaludek a hlasitý kašel ji zlomil. Nečekaný předklon jí zbavil rovnováhy a zapletl jí nohy.
Zakopla sama o sebe a padala do neznáma. Čekala tvrdý dopad na beton a tak před sebe instinktivně natáhla ruce, aby jej zmírnila. Tvrdý dopad se však nekonal. Spadla do čehosi měkkého. Ruce se jí zabořily do něčeho, co mohla být kupa gelu, slizu, nebo rozmáčeného chleba. Bylo to lepkavé a odporné. Cítila vlhko. Setrvačnost pádu a její tíha ji z poloviny vmáčkly do oné hromady a okamžitě zvířily nový závan smradu.
Vzpamatovala se během dvou vteřin. Vyhrabala se a ohlédla, aby zjistila, do čeho to spadla. Otevřenými dveřmi dovnitř vnikalo to málo světla, které stačilo akorát na to, aby přesvědčilo, že nevědomost je občas velmi blažená. Ten pohled ji donutil k výkřiku. Rukou si zakryla ústa ve snaze jej potlačit a začala vyděšeně couvat.
Před ní byly na hromadu navršeny těla mrtvol, které měly odříznuté prsa, genitálie a zadnice. Některá těla už byla ve značném stádiu rozkladu a mírně se leskla. Byla to odpověď na nevyřčenou otázku, co se děje s těly „nedobrovolných dárců orgánů“.
Místnost náhle potemněla. Nora se otočila a spatřila jeho postavu ve dveřích.
„Říkal jsem ti, že se odtud nedostaneš,“ promluvil klidně, jist si tím, že je konec. „Nedá se odtud dostat, žádné dveře ven neexistují. Tyto tři místnosti jsou všechno, kde můžeš unikat. Není to moc na to, abych tě za chvíli nedostal. Tím, že jsi utekla sem, jsi mi akorát tak ulehčila práci. Zabiju tě prostě tady, uřežu ti ty tvý kozy a ostatní poklady a nechám tě tu hnít.“
„Jdi do hajzlu!“ zařvala a rozběhla se proti němu. Chtěla ho překvapit svým útokem a zaútočit na něj nožem. Zakopla však o ležící tělo a začala padat k zemi.
Očekávaný náraz o podlahu se však opět nedostavil. Během pádu místnost pohltilo prudké světlo, které jí vymazalo z očí okolní prostor. Nora tušila, co to znamená a doufala, že k tomu skutečně dojde. Vše kolem zmizelo v bílé záři a ještě než Nora přestala vnímat okolí, vyjma oné záře, zaslechla hromový, odevšad znějící hlas: „ZKLAMAL JSI MNE. TO JI NECHÁŠ JEN TAK UNIKNOUT?“ Už ztrácela svou mysl, své rozumné uvažování a pomalu se začala utápět v záři oslňující jako jasné sluneční paprsky odrážející se od čerstvě napadaného sněhu, ale ještě stačila zaslechnout tichou, ztrácející se odpověď: „Neboj se, já ji dosta-“.
Nora tělo i Nora duše se vypnuli. Pokud se dá říct, že toho, v tom stavu v jakém byla, byla schopna, vše co viděla, slyšela, cítila a vnímala, bylo BÍLO! Cítila se v jednu chvíli, jako by se potápěla v mléku, pak zase, že tančí v hustě padajícím sněhu. V ten okamžik pro ni neexistovalo nic jiného. Bylo jen BÍLO. Žádný svět, žádný maniak honící jí s nožem, žádný vlak, žádný život… Jen existence BÍLA a ona plující tím BÍLEM. Ona, součást toho BÍLA.
Po chvíli však BÍLO narušil zvuk. Hučel, šuměl a pulsoval rytmickými údery. Přibližoval se a sílil. Nora cítila, že ten zvuk zná, nemohla mu však přijít na jméno, i když jej měla na jazyku. Až když se ozvalo hlasité zahoukání, jí došlo, co to je za zvuk.
„Vlak,“ tiše zašeptala a otevřela oči. Jako by z ledu skočila do ohně. Jasnou zář nahradila tma. Jako když v naprosté tmě rozsvítíte baterku namířenou do vlastního obličeje, ale naopak. Světlo nahradila tma. Souběžně s tmou Noru obklopil hlasitější zvuk vlaku jedoucího velkou rychlostí po starých kolejnicích. Cítila mírné pohupování ze strany na stranu. Zvuk protínaly nárazy kol o spoje kolejnic.
Takže to skutečně byl jenom sen, pomyslela si Nora, když se trochu vzpamatovala a uklidnila se tím, že leží v tmavém kupé na sedačce se svetrem pod hlavou. Najednou jí to připadalo všechno strašně směšné - takový sen se jí ještě nikdy nezdál a musela přiznat, že to byl ten nejtíživější sen, který se jí kdy zdál. Tvář se jí roztáhla do úsměvu, ten jí však zamrzl, když si všimla pohybu na protější sedačce u okna.
Jelikož měla Nora hlavu u dveří, neviděla tam moc dobře. Kupé bylo osvětleno jen slabým světlem z chodbičky, což stačilo tak akorát na to, aby si člověk nenabil hubu, když jde v noci na záchod. Občas ale oknem dovnitř vtrhlo světlo zvenčí a proběhlo se po podlaze a stěnách kupé. Na důkladnější prohlídku to však nestačilo. Vše, co viděla, bylo jen to, že tam někdo sedí - podle všeho muž - a dívá se z okna.
V Noře trochu hrklo a okamžitě stočila zrak na visící batoh. Ihned se v ní probudil klasický pud ženy cestující ve vlaku a myšlenky na sen zahnal pryč. Je batoh ve stejné poloze, jako když ho věšela? A pokud ne, změnil ji jen otřásající se vlak, nebo něčí ruce? Nepohnul s ním někdo? Neprošmejdil ho ten muž, zatímco spala? Neokradl ji o její poklady a peníze? V mžiku se posadila a přesunula se k oknu naproti muži, natáhla ruce do výšky a sundala batoh z háčku. Skoro dychtivě ho otevřela a začala se v něm prohrabovat. Doklady, peněženka (plná, jak se přesvědčila), kniha, úplně nová krabička prezervativů i ostatní věci tam byly.
Ulevilo se jí, ale zároveň jí došlo, jak trapně asi musí vypadat. Rychle tedy našla kapesník a snažila se sama sebe přesvědčit, že to byl jediný důvod jejího zbrklého průzkumu batohu.
Batoh odložila vedle sebe, přikryla si nos kapesníkem a nadechla se. Při nádechu jen tak na chvíli (zvědavost je pěkná mrcha) pohlédla na toho muže. Chtěla si ho prohlédnout. Místo smrkání však vykřikla a kapesník jí vypadl z ruky.
Proboha. To snad ne! Snažila se uklidnit, ale nešlo to. To… to není možné! To nemůže být pravda!
Právě když se chystala smrkat, vjel vlak do jednoho z mnoha nádraží, jimiž při své cestě pouze projíždí, a do kupé vnikl paprsek světla, který proběhl přes tvář toho muže, na pár vteřin vytáhl jeho obličej ze tmy, a pak zmizel.
To byl důvod, proč vykřikla. Ona tvář zapříčinila, že se v Nořině těle stáhly všechny svaly a ona měla co dělat, aby stáhla i ten, který zadržuje moč. Pokud ji zrak nešálil (a tím si právě nebyla moc jista), neseděl před ní nikdo jiný, než muž z jejího snu. Jen tak tam klidně seděl, jako každý jiný cestující, hlavu opřenou o opěradlo a koukal ven do tmy. Dokonce, i když Nora vykřikla, se nepohnul a nepohlédl na ni.
Byl to skutečně on, byla si tím jista, i když ho viděla jen na pár vteřin. Ty vlasy, ta tvář (jelikož byl natočený, viděla jen jednu, ale i přesto si byla jistá, že je to TA tvář), to oblečení - všechno nasvědčovalo tomu, že je to on.
Vždyť to byl, proboha, jen sen!, přesvědčovala se. Všechno se mi to zdálo. Ta místnost, ty postavy, to všechno byl sen.
Ale jak je možné, že on, muž z tvého snu, teď sedí před tebou, ozval se někde v hloubi jejího mozku strach. Jak vysvětlíš, že se ti zdá o někom, koho jsi nikdy neviděla, a když se probudíš, tak on sedí v kupé naproti tobě?
Třeba…, třeba jsem se na chvíli probrala, těsně po tom, co jsem usnula, a to zrovna v době, kdy si do kupé přisedl. Já ho v tom polospánku zahlédla a tak se mi zobrazil ve snu. Nora se to snažila ve svých myšlenkách ospravedlnit a vysvětlit a dojít k nějakému rozumnému závěru. Přece se to nemohlo skutečně stát, to je…, to je šílené. Nemohlo být skutečností to, že se objevila někde, kde jí naháněl pomatený šílenec, který ji ze snu pronásleduje až do skutečnosti. To je hovadina.
Skutečně? Nedal se strach odbýt.
Skutečně! Teď už se v duchu usmívala. Jak ji vůbec takové myšlenky mohly napadnout. Samozřejmě, že je to nesmysl. Prostě ho jen zahlédla, jak přistupuje a pak se jí promítl do snu. To se jí stávalo skoro pořád, že věci, které zažila přes den, nebo před tím, než usnula, se jí nějak zapletly do snu. Tím je to vysvětleno.
Oddechla si. Přesvědčit o něčem sebe samotnou dá někdy zabrat. Ten šok, když ho zahlédla, byl hrozný, teď už to ale byla minulost. Není se vůbec čeho bát.
Avšak i přesto, že si to všechno vysvětlila a ujistila se, že to byl skutečně jen sen, se cítila sklíčeně. Stále sledovala toho muže a čekala, že se prozradí, že se na ní podívá a s hlasitým smíchem se na ni vrhne. Nic z toho se ale nedělo. Pořád tam seděl bez hnutí a díval se ven z okna, jako by tam Nora vůbec nebyla. To ji děsilo. Proč se sakra alespoň trochu nepohne, nebo se na ni nepodívá? Je snad slepý?
Žádný jeho pohyb však nenasvědčoval tomu, že by Nořiny domněnky a myšlenky byly správné. Trochu se uklidnila, stále však zůstávala ve střehu. Příjemné pohupování vlaku a stále dokola se ozývající zvuk kol jí pomalu otupoval a Nora začala všechno pouštět z hlavy. Byl to jen blbý sen, hloupá noční můra, která ji trochu vyděsila, nic víc. Naposled pohlédla na muže, a když se přesvědčila, že se stále bez hnutí dívá z okna, opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. Poddala se monotónnímu zvuku a pohupování a nechala se tím uspávat.
Cítila, jak jí víčka těžknou natolik, že už nemá sílu je udržet otevřené a pak, jako když zhasnete světlo, usnula. Zahalila ji temnota a hrůzu nahánějící ticho. Nebyl to sen, protože se vám nemůže zdát o ničem a tohle skutečně nic bylo. Takto si představuji smrt, vynořila se odněkud tato myšlenka a zase se v té nicotě utopila…
Říkal jsem ti, že mi neunikneš!
Zaznělo to jako výstřel do ticha. Poznala ten hlas; byl jeho. Prudce se probrala. Uvědomila si své zježené chlupy na rukou a šíji. Promluvil to on, nebo zase usnula? S pevným odhodláním, že tuto noc již spát nebude, se na muže naproti sobě znovu podívala.
To co spatřila, ji vyděsilo tak, že vykřiknout úplně zapomněla. Prostě to neudělala. Tentokrát se díval přímo na ni, přímo do jejího obličeje. Nehnul při tom pohledu ani brvou. Jeho tvář byla stejně kamenná, jako když se díval z okna. Jako by před ni, zatímco měla zavřené oči, místo toho muže někdo posadil figurínu z obchoďáku. Čekala, že se pohne, že se projeví - mrkne, usměje se, nebo polkne. Nic z toho však neudělal. Dokonce snad ani nedýchal. Jeho tvář zůstávala nehybná, jako vytesaná z kamene a v tom šeru (byly vidět jen obrysy, do tváře mu pořádně neviděla) to vypadalo jako by se díval spíš na něco za ní, než přímo na ni. Jako by tam ona vůbec neseděla a on si prohlížel hnědočervený potah sedačky.
Nora zaslechla kroky. Po chodbičce kolem jejich kupé prošel průvodčí. Nezastavil se, jen se podíval přes sklo dveří dovnitř a usmál se. Usmála se taky a pokynula hlavou na pozdrav, to už však byl průvodčí pryč.
Opřela se a její pohled opět patřil tomu muži. Tvář měl stále ve stejné poloze - směřovala na ni. Zjistila však, že jeho oči hledí ven z okna a uklidnilo ji to. Přesto však z něj nespustila svůj zrak, chtěla si jej prohlédnout. Nedalo jí to a začala jej porovnávat s mužem ze snu. Je to skutečně on? Má jeho tvář, jeho nos, ústa i jeho vlasy. Je mu bezpochyby podobný. Vrátilo se nutkání se usmát, tohle se jí tedy ještě nikdy nestalo. Až to bude někomu vyprávět, nikdo jí neuvěří - muž, kterého nikdy v životě neviděla, se jí vloudí do snu, a když se probudí, zjistí, že ten muž, nebo alespoň jemu hodně podobný muž, sedí přímo naproti ní.
Vlak se začal otřásat a pohazovat s ní ze strany na stranu, jak najel na výhybky. Opět vjeli do nádraží a oknem dovnitř vniklo světlo. Nora toho rychle využila - teď si bude konečně moci si pořádně prohlédnout jeho obličej - a zadívala se mu do tváře. Světlo rychlostí proběhlo přes kupé a Nora ztuhla.
Proboha…málem jí uniklo z úst, která se rychle otevřela. Viděla to skutečně, nebo si to jen vsugerovala tím, jak o něm pořád přemýšlí? Bylo to skutečné, nebo to byla jen hra světel a stínů? Bylo to tak rychlé, že to mohlo být cokoliv - hra stínů a světla, neškodné znaménko, nebo to ale taky mohlo být to, co si myslela, že to je.
Byla to však skutečně jizva?
A jako kdyby ji někdo mocný vyslyšel, se přes kupé přehnal další pruh světla a odhalil ji nepříjemnou pravdu - skutečně měl na levé tváři velkou, hrozně odpornou, kruhovou jizvu. Okamžitě se jí vybavil v mozku obraz jí samotné, jak noří hořící pochodeň do mužovy tváře, v nose ji štípe zápach škvařeného masa, který jakoby v mžiku naplnil celý prostor kupé, a v uších jí syčela krabatící se kůže. Ovanul ji nápor tepla a čelo a záda jí pokryl teplý pot. Uvědomila si, že nedýchá. Jako by to, teď v tomto pocitu strachu, ani nebylo důležité. V hrudi ji začala tlačit nějaká síla, chtějící jí roztáhnout plíce a donutit ji k nádechu. Podvolila se a sípavě se nadechla.
Najednou byla rozhodnutá. Přišlo to na ni, jako by o tom uvažovala celou cestu a až teď se rozhodla to udělat. Nemůže tu s ním sedět. Bylo to bláznovství, ale ona není ochotná to snášet. Je to směšné, nikdo jí přece nemůže pronásledovat ze snu, ale ta jizva… I kdyby ho zahlédla v krátkém okamžiku procitnutí, tu jizvu nemohla zřetelně spatřit a navíc, v tom snu mu tu jizvu přece udělala ona!
Ne, musí prostě pryč! Do jiného kupé, nejlépe však do jiného vagónu.
Vlak projel bez zastavení stanici a znovu vjel do tmy okolní krajiny. Nora si přes hlavu natáhla svetr, zapnula batoh a nazula si boty. Ještě než vstala, ji zadržela myšlenka, co to, ksakru, dělá?
Bojí se něčeho, co nedává smysl, paradoxně si neuvědomujíc, že to je právě to, čeho se lidi nejvíce bojí, to co dává smysl, postrádá jakoukoliv strašidelnost. Stává se s ní snad paranoička, která se děsí každého temného koutu? Ale co, okřikla se, já chci mít klid! Chci v pořádku dojet za Prokopem. Nechci se celou cestu strachovat, jestli a kdy nebo jak mi něco udělá, nebo jestli dojedu v pořádku. Prostě vstanu, přesednu si do jiného kupé a bude klid.
Co oči nevidí, to srdce nebolí?, zeptal se hlas odněkud z hloubi její mysli.
Jasně, odpověděla mu. Nechci zůstat tady v kupé a celou cestu se třást strachy a pochybnostmi. Ať je to on nebo ne, ať jsem strašpytel, nebo jsou mé obavy oprávněné, jdu od něj pryč.
Rychle vstala a pomalu došla ke dveřím. Rukou uchopila jejich držadlo, než však stačila zatáhnout a otevřít je, zdálo se jí, že něco zaslechla.
Popadne tě a zabije! Stojí za tebou, stojí…rozeřvala se jí v hlavě panika. To ji však nerozrušilo, nebo alespoň ne natolik, aby se jí poddala. Zakázala si otočit se, protože kdyby za ní skutečně stál, asi by na místě zemřela. Navíc, je rozrušená a nervy má napjaté tak moc, že se jí ten zvuk určitě jen zdál. Bez jakéhokoliv pohybu pohlédla na sklo dveří, ve kterém viděla slabý a rozmazaný odraz sebe samé a snažila se zbystřit zrak, jestli ho nezahlédne. Nebyla si jistá, ale zdálo se, že za ní nikdo nestojí.
Vyháněje všechny tyto temné a destruktivní myšlenky z hlavy pořádně objala prsty držadlo dveří a zatáhla. Dveře se však nepohnuly, ani o píď. Nora málem nahlas vykřikla, ani ne tak strachem, jako spíše vztekem a pocitem odevzdání a podvolení se dalšímu osudu. Zmocňovala se jí hysterie a spolu s panikou jí dávaly dost zabrat. Nora měla co dělat, aby je zkrotila, aby neztratila hlavu, nesvezla se na zem a nezačala brečet. Uklidňovala se tím, že snad málo zatáhla, že je tak rozrušená, že si třeba jen myslela, že vynaložila dost síly.
Prosím, otevřete se, prosím, otevřete se, prosila je v duchu, snažíc se odporovat nájezdům dvou nerozlučných přítelkyň, hysterii a panice. Zhluboka se nadechla, znovu zatáhla a dveře se -
(ani nehnou, to si piš. Přece si nemyslíš, že by tě nechal utéct? Jsi tady s ním zavřená, s tím se smiř. Jen on a ty a nemysli si, že se ti teď podaří utéct. Jsi vzhůru, takže nemáš kam utéct, leda do snu a tam na tebe už bude čekat. Prostě tě zabije, uřízne ti ty tvý kozy a číču a použije je na to své umění. Je to prosté, takže se to nesnaž zhatit. Konečně bude to tvé bohatství k něčemu dobré! Zemřeš! Neboj se…rozeřval se jí v hlavě hlas tak silně, že jí hrozilo prasknutí hlavy. Nejdřív si myslela, že to je jeho hlas, ale nebyl to on. Byl to hlas jejího strachu, který se nakonec rozhodl a přidal se na stranu paniky a hysterie, čímž zvrátil Nořinu šanci na vítězství.
Seru na tebe! Seru na vás na všechny, odsekla mu Nora a řvala to stále dokola ve snaze přeřvat tu jejich útočící kakofonii, až se)
- otevřely. Noře spadl ze srdce obrovský kámen, který se zdál být tak těžký, že teď, po jeho ztrátě, měla pocit, jako by se pomalu zvedala a vznášela se nad zemí. Její velikou úlevu doprovázely slzy, kutálející se jí po tvářích. Až teď Nora zhluboka vydechla. Měla nutkání otočit se, které bylo ještě silnější než předtím, a ukázat mu, že to dokázala, že se nebojí (což nebyla zase tak velká pravda). Chtěla však už být pryč a tak to zamítla. Bude radši, když ho už nikdy neuvidí.
Překvapilo ji, že i přes ten strach a stísněný pocit hrůzy, které v ní cloumaly, tady stále ještě stojí opřená o držák dveří, stále ještě v kupé a hledí do uličky. Myslela si, že když se dveře otevřou, vystřelí z nich jako namydlený blesk. Ale to ne, ona místo toho stále stojí na místě a raduje se z něčeho, co ještě ani nedotáhla do konce. Přitom se ale nic zvláštního nestalo - jen otevřela dveře. Pořád je s ním v kupé. Kdyby chtěl, ještě pořád mu na to, aby ji zabil, stačí jen se postavit.
To je ale blbost. Já ho dostala, znovu jsem mu utekla, řvala radostí na své protivníky strach, hysterii a paniku. Ti se stáhli a zalezli před jejím vítězným řevem do kouta. Nora s úsměvem na tváři zvedla nohu a vykročila ven z kupé.
Krok však dokončit nestihla. Než se její noha dotkla podlahy, vycítila za sebou Nora rychlý pohyb. Bylo to tak jasné, jako by ho viděla svýma očima. Než však stačila nějak zareagovat, přitlačilo se k ní zezadu mužovo tělo, jeho levá ruka jí zakryla ústa a nůž v jeho pravé ruce jí prořízl hrdlo. Vše se odehrálo tak rychle, že se nestačila ani nadechnout. Jediné, co byla schopna zaregistrovat, byla chladná čepel nože pronikající její kůží a masem a teplo rozlévající se jí po hrudi. To byla její krev, deroucí se z otevřené rány. Rudá, teplá a lepkavá krev. Cítila, jak pomalu ztrácí svou tělesnou váhu a začíná se jí před očima točit svět. Začala ztrácet svědomí.
Tak tohle je smrt, napadlo ji, tak tohle je smrt…
Ještě než zemřela, ucítila Nora na svém levém uchu vlhké teplo jeho rtů. I když to nechápala, ten polibek těsně před smrtí ji potěšil. Teplý dech se jí odrážel od tváře. Tiše mlaskl a pošeptal jí do ucha větu, kterou nestihla vyslechnout do konce. Smrt byla rychlejší.
„Já mu to slíbil,“ slyšela ještě, „a já své sliby pl-“
Když ucítil, jak celé její tělo povolilo a viselo mu jen na ruce, znovu ji políbil a pak ji pustil.
Nořino mrtvé tělo se s hlasitým žuchnutím svezlo na podlahu.