Akrostich I.
Peklo je zázemím nepokojných duší
I bolest tu smývá své hranice, mění se v chtíč
Nuž, pane řetězný, nechť světlo je prudší
Hoj z něho ven; vezmi jej, rozkaž – KŘIČ!
Ech, těžká je hádanka, snad zlomen je klíč?
Ať brána se otevře, ty vejdeš, řetězy sviští, srdce naposled buší
Dál, jen dál pozvi, již pozdě je litovat, že nebyli jsme hluší.
(…)
Agónie samoty v přeplněné kobce
Milostný víří tanec bláznů
Absence citů však vříská v lebce
Nelze již doufat, pomalu dávat sbohem ránu
Drsné útoky těl silou hřebce
A lůno žhavé; pálí, bolí, snad je již v pánu.
Krása zrození potupně zhaněna realitou
Robě křičí doušky, nevinné, snad jen dosud
Uchází život matky, nemilosrdnou ranou, krutou
Esence zloby, přijatá jako osud
Grácie dobra, zahalena panenskou kutnou
Elegie života, spásný to mateřský pud
Rámě, co zažene zlo, snad spasí duši pohnutou.
(…)
Milostná touha s příchutí krve
Invence vstřícnosti, chybějící životní chuti
Rázná přízeň, co nedbale rmoutí
Což, kdo vzpomene již, kdy bylo to prve
Ach, ten najednou překrásný čas
Lepá to soudružská přítomnost
Lem temný jen lehce odkrývá šedé bytosti ctnost
Až skoro pozdě přechází po zátylku mráz.
