Dívko s barevnými vlasy
Viděl jsem tě,
blondýnko v bílých šatech,
díval se
a s nikdy nevyřčeným zvukem na rtech
šifroval odraz
v tvých tvář skrývajících černých brýlích.
Jako tvůj přítel pohledem laskal figurínu
i já zrakem objímal, přiznávám vinu.
A stále lituji,
že nebyl jsem v tvých posledních chvílích
v koupelně, když setkala ses s bestií.
Zkusil bych všechno,
ruce, křik, zvon... ba i hostii.
Ó, elegantní hnědovlásko,
já byl vždy o krok za tebou,
když nejprve prchala jsi před příšerou
a pak postavila se na zadní.
Cudná nahota,
v odlesku lampy chycená,
dychtivá,
na čas bezpečná v objetí.
Ty ladné pohyby taneční
a odhodlání v očích
když dala sis páku s šesti prsty.
A nakonec vyhrála,
s vervou a rezervou.
Teď když zase půjdeš ulicí,
budu tam, za tebou,
budu se dívat a rád,
mě však nemusíš se bát.
Ach, plavovlasá Elizabeth...
Jak antická socha v kráse parku
poutá mě tvůj v úsměvu ret.
Však smích a lásky hrátky,
v okamžicích hrozných,
utonuly ve starých
očích kostelníkových.
Najednou zmizela si
jako na koni...
Já s bolestí v srdci bojuji s myslí.
Chybí jen málo
bych prohrál obojí
a skončil navždy sám v pekle
v šestém pokoji.
Statečná platinová ženo
co hrozné sny sníš,
v nichž vůkol ohrožena
utíkáš,
víš.
Znáš jméno té prašné podlahy
a hrozby v plášti
a když už má dopadnout
oči se otevřou ze sna,
do dunění kol unikneš zášti
však zhlédneš to jméno v mžiku
změní se výraz ve tváři
a jezdci záclonky kupé
utonou v tvém křiku.
Ty, dívko tichá a roztomilá
z v mezi divými stromy ukrytého posledního domu,
v šedivém obraze
s vlasy barvy karbonu
co žije ve svém vlastním světě.
Ty, která více ví
než se zdá,
vše co jsi, skrývá se
v hlubokých očích a nečitelné tváři,
nikdy však nezazní v hlasité větě.
Spoutanou prameny žalu,
chci tě obejmout
a máš-li nakonec padnout,
chci padnout s tebou,
v uhelném kalu.
A tak zbývá jen představa,
jaká by jsi bývala,
- drobná, krásná, bojovná -
ve spárech Hejkala.
