Po vymazání světa
Samotou kvílí vítr v šeptavé větě,
sluneční paprsky ostře ticho proráží.
Poslední člověk na tomto světě,
sedí doma v křesle, obličej mu nezáří.
Ústa jsou tichá a vyschlá,
není s kým a proč promluvit.
Ve škvírách domu vítr tiše vzdychá,
poslední na světě, je snad proč žít?
Život již odevšad vyprchal,
zbylo jen poslední srdce tlukoucí.
Lidský tvor po sobě jen jednoho zanechal,
poslední tepny a žíly, ke smrti vedoucí.
Poslední člověk na tomto světě,
sedí sám doma, ve svém křesle.
A v tom někdo zaklepe na dveře...